Svatý Norbert
Norbert se narodil kolem roku 1080 v Gennepě v Porýní jako příslušník urozené rodiny příbuzné s císařským rodem. Jako nejmladší syn se přirozeně stal duchovním – přijal nižší svěcení a získal výnosnou kanovnickou prebendu u kolegiátního kostela v Xantenu. Skutečnou zbožností se však v té době příliš nevyznačoval. Žil pohodlným životem u dvora, požíval výsad svého postavení a nijak se neomezoval. Jedna příhoda to vše ale náhle změnila. Roku 1115 ho za bouře zasáhl blesk a Norbert spadl z koně. Pochopil to jako volání k obrácení a Boží výzvu, aby začal žít jinak. Odešel do benediktinského opatství, strávil několik let pokáním, přijal kněžské svěcení a pokusil se reformovat kanovníky v Xantenu. Ti ho odmítli. Norbert tedy prodal vše, co vlastnil, a stal se potulným kazatelem.
Po celé roky putoval Francií, Belgií a Německem, kázal o pokání a obnově kléru a získával stále více následovníků. Nakonec mu biskup poskytl odlehlé údolí Prémontré u Laonu v severní Francii, kde s hrstkou druhů zpočátku žili v chatrčích z hlíny a dřeva. Na Boží hod vánoční roku 1121 tam Norbert a asi čtyřicet jeho společníků složili řeholní sliby podle řehole sv. Augustina. Tak vznikl řád kanovníků regulárních z Prémontré, zvaných premonstráti neboli norbertini. Jejich charakteristickým znakem se stalo bílé roucho, symbol andělské čistoty a světla Vzkříšení. Norbert byl přítelem sv. Bernarda z Clairvaux a stejně jako on spojoval přísný řeholní život s horlivou apoštolskou prací ve světě. Vyznačoval se také hlubokou úctou k Eucharistii: tradice vypráví, že když mu do kalicha při mši spadl jedovatý pavouk, vypil jej raději celý, než aby byť kapku Předrahé Krve vylil. Pavouk mu záhy vyšel nosem a světec to přežil bez újmy. Proto je v umění Norbert zobrazován s kalichem, z nějž vylézá pavouk.
Na sněmu ve Speyeru roku 1126 byl Norbert jmenován arcibiskupem magdeburským. Magdeburk ležel na samém východním okraji říše, za touto hranicí žili polabští Slované – Vendové. Norbert se je pokoušel přivést ke křesťanské víře, a ve všech diecézích, které mu podléhaly ustanovil misionáře. Právě tito jeho duchovní synové pak v následujících desetiletích skutečně přinesli víru mezi slovanské kmeny na východ od Labe. Leta intenzivní práce v arcibiskupském úřadu, kdy současně podporoval papeže Inocence II. v době církevního rozkolu a doprovázel císaře na italských taženích, však Norberta vyčerpala. Zemřel 6. června 1134 v Magdeburku. V roce 1627 byly jeho ostatky přeneseny z protestantského Magdeburku do premonstrátského opatství Strahov v Praze, kde jsou uchovávány dodnes. Při té příležitosti arcibiskup pražský prohlásil sv. Norberta za patrona a ochránce Čech.
Bože, Ty jsi vytrhl svatého Norberta z pohodlného života u dvora a probudil v něm touhu následovat Tě celým srdcem. Prosíme Tě, abychom ani my nepodléhali pokušení pohodlnosti a vlažnosti, ale nechali se — jako on — zasáhnout Tvou milostí a vydali se znovu a odvážněji na cestu k Tobě. Na přímluvu sv. Norberta prosíme také za pastýře své církve, aby ji vedli s horlivostí a věrností jeho příkladu. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
