Blahoslavená Viktorie Rasoamanarivo
Viktorie Rasoamanarivo se narodila roku 1848 v Antananarivě na Madagaskaru v jedné z nejmocnějšíchšlechtických rodin ostrova, patřící ke kmeni Merina. Její děd byl prvním ministrem královny, která křesťanství zakázala, a její rodina byla na straně pronásledovatelů. Viktorie vyrůstala v prostředí tradičního uctívání předků. Když jí bylo třináct let, královna zemřela a na ostrov se vrátili misionáři. Téhož roku byla Viktorie zapsána do školy Sester sv. Josefa z Cluny – a její život se od základu změnil. Navzdory odporu mocné rodiny ve věku patnácti let přijala křest. Rodina ji z katolické školy přemístila do protestantské; když to nezabralo, vyhrožovali jí, že ji nepohřbí do rodinné hrobky – největší pohana, jakou madagaskarská společnost znala. Viktorie zůstala neochvějná: „Misionáři mě pohřbí.“
Ve svých sedmnácti letech si Viktorie přála vstoupit do kláštera, ale Sestry sv. Josefa ji od toho zrazovaly – pokud to udělá, její rodina by mohla znepříjemnit život všem katolíkům v zemi. Podvolila se tedy tlaku rodiny a provdala se za bratrance, syna svého strýce, tehdejšího prvního ministra. Její manžel Radriaka byl násilník a od počátku jí byl nevěrný. Dokonce i jeho otec Viktorii radil, aby se s ním rozvedla. Ona ale každou urážku přijímala jako oběť za jeho obrácení a setrvávala ve věrnosti. Vedle všech dvorských povinností trávila celé hodiny na modlitbách. Když se státním náboženstvím stalo protestantství, přidaly se k útrapám v manželství ještě útoky příbuzenstva – jejich otroci házeli po Viktorii kameny, a příbuzní na ni dokonce poslali i najatého vraha.
V roce 1883 vypukl francouzsko-madagaskarský konflikt a všichni zahraniční misionáři byli z ostrova vyhoštěni. Kněží při odchodu svěřili osud madagaskarských katolíků do Viktoriiných rukou – tak jako byli apoštolové poručeni do péče Panny Marie. Když vládní vojáci zablokovali vchod do kostela, Viktorie přistoupila k ozbrojeným mužům a řekla: „Chcete-li krev, začněte prolitím té mé. Strach nás neodradí od shromažďování k modlitbě.“ Zastavila ozbrojence pohledem a uvedla shromážděné věřící do kostela. Tam se modlili, i když bez mše a bez eucharistie. Vysvětlovala jim: „V duchu si představím misionáře sloužící mši a účastním se všech mší sloužených po celém světě.“ Cestovala po celém ostrově, povzbuzovala katolické komunity, zajišťovala katechezi a hájila věřící před vládní zvůlí. Když se misionáři po dvou letech vrátili, nalezli tu živou komunitu jednadvaceti tisíc katolíků.
Roku 1888 Viktoriin manžel smrtelně onemocněl. Požádal o křest – a Viktorie sama mu ho udělila. Léta obětování nakonec přinesla své plody a její manžel zemřel ve stavu milosti. Zbývající roky života věnovala péči o vězně, malomocné, opuštěné a chudé, a když upadl v nemilost i strýc, který ji nejvíce pronásledoval, ujala se i jeho.
Zemřela 21. srpna 1894 ve věku šestačtyřiceti let. 30. dubna 1989 ji v Antananarivě před třemi sty tisíci věřícími blahořečil Jan Pavel II. – jako první na Madagaskaru. Řekl o ní, že „den co den po příkladu Panny Marie kráčela v čele poutníků víry.“ Zázrakem, který byl podnětem k její beatifikaci, bylo náhlé zastavení prudkého požáru, který ohrožoval vesnici, poté co katecheta napřáhl proti plamenům její obraz. Církev ji ctí jako Matku madagaskarské církve. Katolické unii zanechala v testamentu výzvu: „Nejdříve učiňme sebe samé svatými a potom usilujme i o posvěcení druhých.“
Všemohoucí Bože, Tys dal své služebnici Viktorii odvahu milovat i ty, kdo ji pronásledovali a trápili a sílu pečovat o slabé a potřebné. Na její přímluvu dej i nám odvahu a lásku, která se nezalekne a nevzdá. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť On s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
