Svatá Matka Tereze z Kalkaty
Narodila se 26. srpna 1910 ve Skopji, městě na křižovatce balkánských dějin, jako nejmladší dítě Nikoly a Drane Bojaxhiuových; při křtu dostala jméno Gonxha Agnes. K prvnímu svatému přijímání přistoupila v pěti a půl letech a biřmována byla v listopadu 1916. Když jí bylo osm, otec náhle zemřel a rodina trpěla velkou nouzí. Matka vychovávala děti přísně, ale láskyplně a měla na dceřinu povahu i povolání rozhodující vliv. Duchovně ji formovala rovněž činorodá jezuitská farnost Nejsvětějšího Srdce.
V osmnácti letech, vedena touhou stát se misionářkou, opustila v září 1928 domov, odjela do Irska a vstoupila do Institutu Blahoslavené Panny Marie známého jako Loretánské sestry. Přijala jméno sestra Marie Tereza podle svaté Terezie z Lisieux. V prosinci odjela do Indie. Do Kalkaty dorazila 6. ledna 1929. Po prvních slibech v květnu 1931 působila v loretánské komunitě v Entally a vyučovala v dívčí škole svaté Marie, jejíž ředitelkou se roku 1944 stala. Po složení věčných slibů (24. května 1937) jí začali říkat Matka Tereza.
Zlom nastal 10. září 1946 ve vlaku z Kalkaty do Dárdžilingu, kam jela na každoroční exercicie (duchovní cvičení). Tehdy přijala to, co sama nazvala „povoláním v povolání“: Kristova žízeň po lásce a po duších se zmocnila jejího srdce a její utišení se stalo hnací silou celého jejího života. „Pojď, buď mým světlem,“ slyšela v následujících týdnech a měsících. Rozhodla se žít na ulici s těmi nejubožejšími. Po dvou letech příprav dostala povolení začít, a tak si 17. srpna 1948 poprvé oblékla bílé sárí s modrým lemem určené nuzákům a vyšla z bran milovaného loretánského kláštera do světa chudých.
Po krátkém zdravotnickém kurzu u sester v Patně se vrátila do Kalkaty a 21. prosince téhož roku vstoupila poprvé do slumů – navštěvovala rodiny, omývala dětem boláky, ujala se starce ležícího na cestě a tuberkulózní ženy umírající hlady. Po několika měsících se k ní jedna po druhé začaly přidávat její bývalé žákyně ze školy Svaté Marie a 7. října 1950 byla kongregace Misionářek lásky oficiálně ustavena v kalkatské arcidiecézi. Roku 1952 otevřela v kalkatské čtvrti Kalighat první „Nirmal Hriday“, dům pro nemocné a umírající bez přístřeší. Následoval dětský domov Šišu Bhavan, pak osada Šanti Nagar pro malomocné. V roce 1963 založila bratrskou větev, roku 1976 kontemplativní větev sester a roku 1984 Misionáře lásky pro kněží; kromě toho sdružila laiky ve Spolupracovnících Matky Terezy.
Brzy se jí dostalo i oficiálního uznání – roku 1962dostala indické vyznamenání Padmašrí, roku 1979 Nobelovu cena míru. Obojí přijala pro větší slávu Boží slávě a ve jménu chudých. Teprve po její smrti vyšlo najevo, že desítky let trpěla vnitřní temnotou, trýznivým pocitem odloučení od Boha, dokonce odmítnutí, který začala pociťovat v době, kdy se ujímala těch nejchudších, a neopustil ji do konce života. Roku 1997 čítala její kongregace téměř čtyři tisíce sester v 610 domech ve 123 zemích světa. V březnu toho roku požehnala své nově zvolené nástupkyni, naposledy se setkala s Janem Pavlem II. a vrátila se do Kalkaty, kde poslední týdny přijímala návštěvy a poučovala své sestry. Zemřela 5. září 1997; indická vláda jí vystrojila státní pohřeb a její tělo bylo uloženo v mateřinci Misionářek lásky, kam od té doby putují lidé všech vyznání, bohatí i chudí.
Necelé dva roky po její smrti zahájil Jan Pavel II. kanonizační proces a 19. října 2003 ji prohlásil za blahoslavenou na základě zázračného uzdravení Indky Moniky Besrové. Druhým uznaným zázrakem bylo uzdravení Brazilce Marcilia Andrina roku 2008, jehož mnohočetné mozkové abscesy zmizely způsobem, jaký chirurgové nedokázali vysvětlit. Papež František ji svatořečil 4. září 2016 na Svatopetrském náměstí v průběhu Roku milosrdenství. Ona sama se však považovala za pouhý nástroj v rukou Prozřetelnosti, nazývala se „malou tužkou v Boží ruce“.
Bože, Otče milosrdenství, Tys povolal svatou Terezu z Kalkaty, aby v opuštěných, nemocných a umírajících rozpoznávala tvář Tvého Syna a utišovala jeho žízeň po lásce; dej i nám oči, které vidí bližního v jeho nouzi, a srdce, které se nebojí sklonit k tomu, jímž svět pohrdá. Na její přímluvu dej i nám sílu, abychom Ti zůstali věrní i tehdy, když se nám Tvá blízkost skrývá. Skrze Krista, našeho Pána, neboť On s Tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků. Amen.
