Svatá Atanasie z Aiginy
Atanasie se narodila kolem roku 790 na řeckém ostrově Aigina ve zbožné křesťanské rodině. Již v sedmi letech znala nazpaměť žaltář, který neustále četla s hlubokým soustředěním. Právě v dětství se odehrála událost, která jí dala přídomek „abatyše s hvězdou na prsou“. Když se jako dívka učila příst na tkalcovském stavu, spatřila zářivou hvězdu, jež sestoupila z nebe, dotkla se jejích prsou a než zmizela, prozářila celou její bytost.
Od té chvíle byla Atanasie pevně rozhodnuta zasvětit svůj život Bohu a vstoupit do kláštera. Rodiče s ní měli jiné plány – v šestnácti letech ji přiměli ke sňatku s mladým důstojníkem. Manželství trvalo pouhých šestnáct dní – její manžel padl v boji proti Arabům, kteří napadli Aiginu. Atanasie se chtěla konečně oddat řeholnímu životu, ale byzantský císař Michael Koktavý (820–829) vydal výnos přikazující všem mladým vdovám a pannám provdat se za vojáky. Rodiče ji tedy přinutili ke druhému sňatku.
Tentokrát se provdala za hluboce zbožného muže a jejich manželství se proměnilo v duchovní společenství – společně pořádali biblická studia, pečovali o nemocné a velkoryse pomáhali chudým. Její manžel časem sám pocítil povolání k mnišskému životu a s Atanasiiným souhlasem odešel do kláštera. Atanasie rozdala svůj majetek, stala se řeholnicí a založila ženský klášter na odlehlém místě.
Po čtyřech letech ji sestry požádaly, aby se stala abatyší jejich malé komunity. Atanasie přijala úřad jako službu – považovala se za nejmenší mezi sestrami a stále si připomínala Spasitelova slova: „Kdo chce být mezi vámi první, ať je vaším služebníkem.“ Nikdy nedovolila sestrám, aby jí posluhovaly, ani aby jí polily ruce vodou. Nosila žíněné roucho, přes něj hrubé ovčí rouno, spala jen málo a většinu noci trávila na modlitbách. Jedla většinou jen chléb a vodu, a to střídmě, až po deváté hodině ranní.
Bůh jí udělil dar uzdravování. Poté co vyléčila muže trpícího oční chorobou, začaly se k ní hrnout zástupy lidí hledajících uzdravení těla i duše. Z darů, které do kláštera proudily, nechala postavit tři kostely zasvěcené Matce Boží, sv. Janu Křtiteli a sv. Mikuláši. Rostoucí sláva ji však tísnila. Spolu se dvěma nejbližšími sestrami, Marií a Eupraxií tajně odešla do Konstantinopole, kde jako prostá řeholnice vstoupila do jednoho z tamních klášterů. Tam žila sedm let jako anachorétka uzavřená v cele a stala se duchovní rádkyní císařovny Theodory. I tam však její svatost přitahovala pozornost. Sestry z aiginského kláštera ji vypátraly a úpěnlivě ji prosily o návrat. Atanasie uposlechla.
Krátce po návratu se její zdraví zhoršilo. Dvanáct dní před smrtí strávila v nepřetržité modlitbě. Předvečer svátku Zesnutí Přesvaté Bohorodičky svolala sestry a řekla jim, že zvládla přečíst žaltář jen po dvanáctý žalm – požádala je, aby ho za ni dočetly v kostele. Pak sestrám požehnala a poprosila je, aby slavily svátek Zesnutí radostně a slavnostně a aby připravily hostinu pro chudé a nuzné. S těmito slovy zesnula v Pánu 14. srpna 860.
Předpověděla, že dojde nebeské slávy čtyřicet dní po smrti – a skutečně, čtyřicátého dne dvě zbožné sestry spatřily Atanasii se dvěma zářivými muži před královskými dveřmi ikonostasu. Když o rok později otevřely její hrob, našly neporušené tělo, z něhož prýštila vonná myrha, a její tvář zářila krásou.
Je uctívána jako světice jak v katolické, tak v pravoslavné církvi. Prosebníci se k ní obracejí především jako k přímluvkyni za uzdravení, zvláště při očních obtížích – nejenže za svého života uzdravovala nemocné, ale i po smrti její relikvie přinášely zázračná uzdravení a osvobozovaly posedlé. Dále je patronkou vdov a žen v obtížných životních situacích.
Bože, Ty jsi rozžehl hvězdu v srdci své služebnice Atanasie a její světlo ji vedlo celým životem. Dej i nám, prosíme, abychom v každé životní okolnosti, i té nechtěné a bolestné, dokázali rozpoznat Tvou vůli a přijmout ji s pokorou a láskou. Prosíme Tě o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
