Od unipolárního snu k hořkému procitnutí
Na začátku každé velké změny světového řádu přijde chvíle, kdy si vládce uvědomí, že již není všemocný. V americkém případě jde o přechod od postoje „můžeme si dělat, co chceme“ k dnešní situaci, kdy hranice americké moci spoluurčují Rusko a Čína.
Po pádu SSSR si Washington stanovil jednoduché pravidlo: musíme zůstat jedinou velmocí a každého, kdo by nám mohl vyrůst v konkurenta, včas přibrzdit – i kdyby šlo o spojence typu Německa nebo Japonska. Věřilo se, že Spojené státy zvládnou války, výměny režimů i kontrolu „srdce Eurasie“, aniž by je byl schopen kdokoli zastavit. Jenže impérium se nedá udržovat donekonečna, zvláště je-li to na dluh a bez souhlasu ostatních.
Horentní zadlužení a růst bloků typu BRICS ukazují, že trvalá nadvláda je finančně vysilující a zároveň nutí ostatní, aby se proti hegemonovi spojovali. To, co mělo přinést „věčný mír pod americkým vedením“, nakonec otevřelo dveře staronové rovnováze sil – jen s těžištěm posunutým ze Západu na Východ.
Nová americká bezpečnostní strategie proto přeskládává mapu priorit: na první místo klade vlastní „dvorek“ a východní Asii, zatímco Evropa ustupuje stranou. Dokument přiznává, že USA už nemohou být všude, a pokud se chtějí vážně střetnout s Čínou, musejí někde ubrat – a tím místem je právě Evropa. Zároveň se mění i samotné pojetí „národního zájmu“: pro Rusko je klíčové, aby Ukrajina nevstoupila do NATO, zatímco Washington mluví o potřebě udržet s Moskvou jakousi „strategickou rovnováhu“ a zabránit, aby se válka na evropském kontinentu vymkla kontrole.
Do hry vstupuje i poslední velká smlouva o jaderných zbraních – Nový START. Moskva dala najevo, že je ochotná dobrovolně dodržet stávající limity ještě rok po jejich vypršení, pokud se k tomu otevřeně přihlásí i druhá strana. Trump nápad pochválil, ale zatím se k němu jasně nezavázal. Právě tento drobný detail je pro Rusko zkouškou, zda je americký prezident vůbec schopen dotáhnout i ten nejjednodušší krok směrem k jaderné střízlivosti.
V Evropě mezitím sledujeme jiný příběh – příběh politických elit, které ztratily paměť i odvahu říci „ne“. Ještě nedávno bylo samozřejmé, že pozvánka Ukrajiny do NATO by byla v Moskvě vnímána jako téměř vyhlášení války a že Západ nemá Kyjevu slibovat vítězství nad jadernou velmocí. Tato střízlivost je dnes považována za tzv. ruský narativ a to, co včera patřilo k základnímu realismu, se dnes ocitá na hraně zločinu.
Evropští pseudolídři přejali washingtonskou rétoriku o „oslabení Ruska“ a velkých civilizačních střetech, aniž by měli vlastní sílu nebo prostředky tuto politiku realizovat. Výsledkem je zvláštní „koalice ochotných bez prostředků“: plná morálního patosu a ostrých prohlášení, ale vojensky i finančně odkázaná na rozhodnutí, která dnes padají spíš ve Washingtonu a v Pekingu než v Bruselu.
Nad tím vším visí prostá otázka: kam se poděl zdravý rozum, který ještě nedávno připomínal, že velmoci mají své „červené linie“, které není radno ignorovat. Odpověď není příjemná – kolektivní Západ, respektive jeho evropská část, se ve víře ve vlastní „dobrotivou nadvládu“ uzavřel do bubliny, v níž každé připomenutí reality vypadá jako zrada. A právě z toho plyne hořký závěr: zatímco veřejná debata se utápí v moralistních nálepkách, svět se vrací ke staré, prosté logice moci. Pokud Západ nedokáže znovu propojit svůj hodnotový jazyk s realistickým pohledem na vlastní možnosti, budou jeho strategie možná znít ušlechtile – ale o tom, co se ve světě podstatného odehraje, se bude rozhodovat jinde.
Taková situace navíc svádí k nejnebezpečnějšímu pokušení: vyvolat mimořádnou krizi, která by měla tento vývoj zvrátit a Západ zachránit. Operace pod falešnou vlajkou – spektakulární incident, jenž by sjednotil veřejnost, umlčel pochybnosti a obnovil starý pocit morální nadřazenosti – se nabízí jako lákavé východisko tam, kde chybějí argumenty i reálná síla. Jenže právě takový zoufalý pokus by mohl kolektivní Západ definitivně zničit: lež tohoto kalibru by nevedla k obnově legitimity, ale k jejímu úplnému rozpadu – doma i ve zbytku světa.
