Svatý Antonín Kyjevský
Narodil se kolem roku 983 v městečku Ljubeč na severu Černihovského knížectví, na území dnešní Ukrajiny, a při křtu dostal jméno Antipas. Od mládí ho přitahoval duchovní život a brzy pojal touhu poznat mnišství v jeho nejčistší podobě. Vydal se proto na dalekou pouť na horu Athos v Řecku – posvátné místo pravoslavného mnišství – kde vstoupil do kláštera a přijal řeholní jméno Antonín, podle svého velkého vzoru, sv. Antonína Velikého, zakladatele egyptského poustevnictví. Na Athosu žil v odloučené jeskyni s výhledem na moře, oddán přísné askezi, modlitbě a půstu. Vynikal pokorou a poslušností. Kolem roku 1011 mu igumen (tedy opat) uložil, aby se vrátil do své vlasti a přinesl tam mnišskou tradici – Kyjevská Rus totiž přijala křesťanství teprve krátce před tím, za vlády knížete Vladimíra, a klášterní život tam dosud nezapustil hlubší kořeny.
Antonín se tedy vrátil do Kyjeva, ale co tam nalezl, ho zklamalo. Knížecí kláštery, které mezitím v zemi vznikly, byly spíše okázalé než zbožné a jejich řád měl daleko k athoské přísnosti. Antonín nechtěl zůstat v žádném z nich. Usadil se v malé jeskyni, kterou si dříve vyhloubil kněz Ilarion (pozdější kyjevský metropolita) na kopci nad Dněprem poblíž vesnice Berestovo na okraji Kyjeva. Zde žil jako poustevník v naprostém odříkání – jedl žitný chléb jen obden a pil trochu vody. V roce 1015 zemřel kníže Vladimír a vypukla krvavá válka o trůn mezi jeho syny. Antonín se musel vrátit na Athos. Když boje utichly, igumen ho znovu vyslal zpět do Kyjeva s proroctvím, že se k němu připojí mnoho mnichů. A skutečně – pověst o svatém muži žijícím v jeskyni se rychle roznesla po kraji. Lidé přicházeli prosit o duchovní radu a požehnání a někteří z nich se chtěli k Antonínovi připojit.
Když počet učedníků dosáhl dvanácti, vyhloubili společně větší jeskyni, v níž zřídili podzemní kostel a cely – a položili tak základ slavné Kyjevsko-pečerské lávry, jeskynního kláštera, jednoho z nejvýznamnějších duchovních center celého východního křesťanství. Antonín jmenoval prvním igumenem Varlaáma, ale sám odešel do ústraní na sousední kopec, vykopal si novou jeskyni a pokračoval v poustevnickém životě. Tyto jeskyně se později staly známými jako „Dálné jeskyně“, zatímco původní komplex byl nazýván „Blízké jeskyně“ nebo „Antonínovy jeskyně“. Klášter brzy získal přízeň kyjevských knížat, i když vztah s panovníky nebyl vždy bezkonfliktní. Když kníže Izjaslav I. požadoval, aby syn zámožného bojara opustil klášter, igumen Nikon odmítl s tím, že nemůže brát vojáky nebeskému Králi. Izjaslav zuřil a Antonín raději odešel do Černigova, kde si vykopal další jeskyni, na jejímž místě později vyrostl Jelecký klášter. Teprve po usmíření s knížetem se Antonín vrátil do Kyjeva, kde společně s Teodosiem rozhodli o stavbě velkého kamenného chrámu, který by pojal stále rostoucí počet mnichů.
Antonín se dokončení chrámu nedožil. Roku 1073 ve věku devadesáti let svolal bratry naposledy, utěšil je a slíbil, že s nimi zůstane v duchu a bude se za ně přimlouvat. Přislíbil také, že všichni, kdo v klášteře setrvají v pokání a poslušnosti, dojdou spásy. Pak vyslovil jedinou prosbu: aby jeho tělesné ostatky byly navždy skryty zrakům lidí. Mniši jeho přání splnili – Antonín byl údajně pohřben ve své jeskyni, ale jeho relikvie nebyly nikdy nalezeny. Místo jeho posledního odpočinku v Blízkých jeskyních je označeno ikonou a dodnes sem přicházejí poutníci, z nichž mnozí svědčí o uzdravení. Kyjevsko-pečerská lávra, kterou Antonín založil, se stala kolébkou mnišství celé východní Evropy a v roce 1990 byla zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. Antonín je uctíván jako svatý v pravoslavné i řeckokatolické církvi.
Bože, Tys vedl svatého Antonína k poustevnickému životu, aby Ti sloužil postem a modlitbami; na jeho přímluvu pomáhej i nám, ať dovedeme ovládnout sami sebe, abychom vytrvali v Tvé službě a nadevšechno Tě milovali. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
