Svatá Jana Františka Frémiot de Chantal
Narodila se roku 1572 v Dijonu ve šlechtické rodině; jejím otcem byl předseda burgundského parlamentu, bratr se stal arcibiskupem v Bourges. Matku ztratila ještě jako nemluvně. Provdala se za barona de Chantal a prožila po jeho boku léta šťastného manželství. Ze šesti dětí se dospělosti dožily čtyři; manžel pak zahynul na následky nehody při honu. Ovdověla ve dvaceti osmi letech. S dětmi se musela uchýlit k tchánovi, kde snášela příkoří od jeho hospodyně – sedm let pokořování, jež se později ukázalo jako škola trpělivosti. V postní době roku 1604 vyslechla v Dijonu kázání ženevského biskupa Františka Saleského, který se stal jejím duchovním vůdcem. Z tohoto setkání vyrostla korespondence a jedno z nejušlechtilejších přátelství v dějinách křesťanské spirituality; jen Františkových listů se zachovalo čtyři sta padesát tři.
Cesta do kláštera nebyla ani zdaleka přímá. Na založení nového řádu se s Františkem dohodli roku 1607, překážky však byly veliké – jak opustit otce, tchána, děti? Nejstarší dcera už byla provdána, dvě mladší si vzala s sebou, patnáctiletého syna přijal do péče dědeček Frémiot. Právě tehdy se podle tradice odehrála scéna, jež nad hagiografickými legendami vyniká svou syrovostí: syn si prý lehl na práh, aby matce zabránil v odchodu, ale ona překročila jeho tělo. Otec jí požehnal se slovy, ať jde tam, kam ji Bůh volá. Z Dijonu odešla 29. března 1610 a na svátek Nejsvětější Trojice, 6. června 1610, přijala v savojském Annècy spolu se třemi družkami závoj. Nová Kongregace Navštívení Panny Marie měla ve znaku Ježíšovo srdce probodené dvěma meči a s trnovou korunou; jejím vnějším programem byla péče o nemocné v chudých rodinách po vzoru Mariiny návštěvy u Alžběty. Přijímat měla i ty ženy, které pro churavost, vyšší věk či svůj stav jinde přijaty nebyly.
Řeholnice působící mimo klášterní zdi se však některým církevním představitelům, zejména lyonskému arcibiskupu Marquemontovi, jevily jako nepřijatelná novota. František Saleský nechtěl prosazovat věc silou, a tak po osmi letech ustoupil a společenství proměnil v řád s klauzurou a řeholí svatého Augustina. Jana Františka tuto vnucenou změnu přijala s pokorou – a to je snad nejpřesvědčivější rys její svatosti. Papežského schválení se řád dočkal roku 1618. Zbytek života provázely zakladatelku ztráty: zemřel jí otec, syn, dcera, zeť, a nakonec i František Saleský; desítky let přitom snášela vnitřní temnotu a vyprahlost, s níž se svěřovala jen zpovědníkům. Do své smrti stačila založit sedmaosmdesát klášterů. A pak roku 1641 přijala pozvání královny Anny Rakouské do Paříže. Na zpáteční cestě dostala zápal plic, zastavila se v klášteře v Moulins a 13. prosince tam zemřela se slovy „Už jdu, Ježíši!“ Její tělo převezli do Annècy, srdce ponechali v Moulins jako relikvii. Za svatou ji roku 1767 prohlásil Klement XIII.; její ostatky dnes spočívají vedle ostatků svatého Františka Saleského v chrámu Navštívení v Annècy, kam byly slavnostně přeneseny 12. srpna 1911 – a právě k tomuto dni se váže její dnešní liturgická památka. Vnučkou Jany Františky byla slavná spisovatelka markýza de Sévigné.
Svatá Jana Františka je patronkou salesiánek a bývá vzývána za šťastný porod. Jejími atributy jsou srdce a kniha.
Bože, Otče všemohoucí, Tys vedl svatou Janu Františku po cestě, na níž musela stále něco opouštět, manžela, domov, děti i vlastní představu o díle, které jsi jí svěřil. Dej i nám sílu jít za Tvým hlasem, přijímat zklamání bez hořkosti a zůstat Ti věrní i v čase, kdy mlčíš. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť On s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
