Svatý Prokop
Narodil se na sklonku desátého století, snad kolem roku 985, v Chotouni mezi Českým Brodem a Kouřimí, na prosté zemanské tvrzi. Vzdělání získal ve staroslověnštině — patrně u některého kněze, jenž ještě dobře znal hlaholské písmo a slovanskou liturgii, dědictví svatých Cyrila a Metoděje. Své povolání spatřoval v duchovním stavu a přijal kněžské svěcení. Tehdy ještě nebyl celibát všeobecně závazný, a tak měl Prokop manželku a syna Jimrama. Po čase však zatoužil po dokonalejším životě, vstoupil mezi benediktiny, pravděpodobně v břevnovském klášteře, a posléze dostal svolení odejít do samoty. Usadil se v hlubokých lesích nad řekou Sázavou, v jeskyni, z níž, jak praví legenda, vyhnal tisíc démonů. Tady žil osaměle v modlitbě, postu a práci podle benediktinského hesla ora et labora — „modli se a pracuj“.
Prokop nezůstal sám nadlouho. Mýtil les, obdělával půdu a kolem jeho poustevny postupně vyrostla mnišská osada; uprostřed prostých chatrčí stála kaplička zasvěcená Panně Marii a svatému Janu Křtiteli, kde se bratři osmkrát denně scházeli k modlitbám a slavili liturgii spojující římský obřad se starobylou staroslověnštinou. Lidé z okolí přicházeli za svatým poustevníkem hledat radu a pomoc pro duši i pro tělo. Právě z této doby pochází nejoblíbenější česká legenda: lidé v okolí prý spatřili Prokopa, jak mezi Chotouní a Sázavou oře brázdu pluhem, do něhož je zapřažen sám čert, poháněný křížem ve světcově pravici. Onu brázdu prý bylo místy možno spatřit ještě po staletích. Učení mužové vykládají obraz rozličně – snad vznikl nepochopením starého textu, podle něhož Prokop „rádlem svého učení napravoval mysl posluchačů“, snad jde o symbol vítězství nad zlobou pekelné moci. Ať tak či onak, smysl zůstává týž: kdo klade Boha na první místo a vše koná pro něho, dokáže s jeho pomocí překonat i ďábla.
Velkým Prokopovým ctitelem se stal kníže Oldřich, který si ho zvolil za rádce a svým majetkem přispěl kolem roku 1032 k proměně poustevny v řádný benediktinský klášter. Dílo dokončil jeho syn Břetislav, jenž Prokopa uvedl do úřadu prvního opata. Pod jeho vedením se Sázava stala významným střediskem náboženského života, slovanské vzdělanosti a křesťanské kultury. Prokop řídil své mnichy v pokoře a štědrosti, nesmlouvavý jen vůči hříchu pýchy, a jeho heslem bylo: „Vše pro Boha, pro sebe nic.“ Když se přiblížila jeho smrt, prorocky předpověděl bratřím, že budou z kláštera vyhnáni, ale po letech v cizině se vrátí – a vybídl je, aby za vše děkovali Bohu a setrvali ve svornosti. Zemřel v pověsti svatosti dne 25. března 1053, obklopen svými žáky, mezi nimiž nechyběl syn Jimram ani synovec Vít. Po Prokopově smrti se stal opatem nejprve jeho synovec Vít, a po něm syn Jimram. Tak v sázavském klášteře vlastně na čas vládl rodinný klan opatů — což je u světce-poustevníka docela roztomilá zvláštnost.
Protože na den Prokopova úmrtí připadá slavnost Zvěstování Páně a postní doba, slaví se jeho památka v létě, 4. července – v den jeho slavného svatořečení roku 1204 za pontifikátu papeže Inocence III. Svatý Prokop je ctěn jako spolupatron Čech a patron horníků, rolníků, vinařů a poustevníků; bývá zobrazován jako opat s berlou a křížem, u jehož nohou leží spoutaný ďábel na znamení vítězství dobra nad mocí temnot.
Všemohoucí Bože, jenž jsi svatého Prokopa, poustevníka a opata, naplnil duchem modlitby a práce a učinil jej přemožitelem moci zlého, na jeho přímluvu dej i nám, abychom stále žili ve spojení s Tebou. Prosíme o to skrze Tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, který s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
