Svatý Jozue
Jozue byl synem Núnovým a pocházel z kmene Efraimova. Písmo mu původně dává jméno Hošea; teprve Mojžíš je při vyslání zvědů do Kanaánu změnil na Jozue, což znamená „Hospodin je spása“. Do dějin vstupuje jako mladý muž po Mojžíšově boku: velel izraelskému vojsku v bitvě s Amálekem, byl nazýván Mojžíšovým služebníkem, provázel zákonodárce na Sinaj i do stanu setkávání a patřil ke dvanácti mužům vyslaným prohlédnout zaslíbenou zemi. Z výpravy se vrátili s obrovským hroznem – proto Jozua vídáme v umění právě s hroznem, případně jako vojáka ve zbroji. Ze všech zvědů promluvili o zemi dobře jen on a Káleb; lid se však zalekl a chtěl je za to ukamenovat, takže z celé té generace nakonec vešli do Kanaánu pouze tito dva. Když měl Mojžíš odejít, vložil na Jozua před knězem Eleazarem a před celou obcí ruce a předal mu vedení; Deuteronomium o něm pak říká, že byl naplněn duchem moudrosti a že ho Izraelci poslouchali.
Vlastní Jozuovo dílo popisuje kniha, která nese jeho jméno. Převedl lid přes Jordán, jehož vody se před archou úmluvy zázračně rozestoupily – přechod tak před očima všech ztělesnil skutečnost, že Hospodin jde se svým lidem a razí mu cestu do země, kterou mu vybral. Po čtyřiceti letech putování dal Jozue vykonat přikázanou obřízku, potom s archou a za troubení polnic sedmkrát obešel Jericho, jehož hradby padly. Nejznámnější obraz Božího zásahu přináší příběh boje s pěti emorejskými králi u Gibeónu. Jeruzalémský král Adonísedek se dozvěděl, že Gibeoňané uzavřeli s Izraelem mír, a protože Gibeon byl velké město srovnatelné s městy královskými, spojil se se čtyřmi dalšími emorejskými vládci – chebrónským, jarmútským, lakíšským a eglónským – a vytáhli Gibeon potrestat. Jozue jim vytáhl na pomoc z Gilgálu se vším bojeschopným lidem a nepřátelské šiky se při útěku dostaly pod krupobití kamenů, které jich podle vypravěče pobilo víc než izraelský meč. Právě tehdy Jozue před zraky Izraele zvolal: „Nechť se slunce zastaví nad Gibeonem a měsíc nad údolím Ajalon!“ Text dodává, že slunce stanulo uprostřed nebe, kde zůstalo téměř celý den. Pět králů uprchlo a ukrylo se v jeskyni u Makedy. Jozue dal přivalit balvany k jejímu otvoru, postavil k ní stráž a pronásledování nechal dokončit – teprve pak byli vyvedeni a popraveni. Biblické podání samozřejmě není kronikou v moderním smyslu; je to slavnostní, takřka liturgicky stylizované svědectví o věrnosti Božích zaslíbení. Získanou zemi Jozue postupně rozdělil mezi dvanáct kmenů, střežil lid před cizími bohy a v Šekemu obnovil smlouvu s Hospodinem, k níž připojil nařízení a právní ustanovení. Právě z té chvíle pochází věta, kterou si židé i křesťané opakují dodnes: ať si každý zvolí, komu bude sloužit – já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.
Zemřel ve věku sto deseti let a byl pohřben v Timnat-serachu v Efraimském pohoří, severně od hory Gaaš; tradice klade jeho život do dvanáctého století před Kristem. Římské martyrologium ho připomíná právě prvního září. Sirachovec ho chválí jako muže, který svému jménu učinil zadost. Křesťanská tradice v něm od počátku viděla předobraz Krista, a to i jazykově: řecká Bible překládá jméno Jozue jako Iésús – slovem, jímž Nový zákon označuje Ježíše, a právě v této podobě je Jozue jmenován ve Skutcích apoštolů a v listu Židům. Origenes k tomu připojuje výklad, který si oblíbili církevní Otcové: Jozue Nave, syn Núnův, je obrazem Ježíše jako lodi, na níž je svět zachráněn. Muž, který uvedl Izrael do pozemské země zaslíbené, tedy nese stejné jméno jako ten, který otevřel lidstvu zemi věčnou – což samozřejmě není náhodné.
Hospodine, Tys povolal svého služebníka Jozue, aby Tvému lidu ukazoval cestu ke spáse; dej, ať povzbuzeni jeho příkladem s důvěrou následujeme Tvé Slovo – Krista a jednou i my dojdeme skrze něho k Tobě, neboť On s Tebou žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
