Svatý Řehoř I. Veliký
Jen málokterý papež si vysloužil přídomek Veliký, a Řehoř I. ho nese právem. Byl římským biskupem v letech 590 až 604 a Benedikt XVI. ho nazval jedním z největších otců v dějinách Církve a jedním ze čtyř velkých učitelů Západu. Narodil se v Římě kolem roku 540 do bohaté patricijské rodiny Aniciů, proslulé nejen urozeností, ale i věrností víře a službou Apoštolskému stolci; vzešli z ní již dva papežové, Felix III., Řehořův prapraděd, a Agapet. Křesťanského ducha mu vštípili rodiče, otec Gordianus a matka Silvie, které Církev uctívá jako svaté, a také dvě tety, které žily v jeho rodném domě jako zasvěcené panny v modlitbě a askezi.
Po vzoru otce Řehoř vstoupil do státní služby a roku 572 dosáhl nejvyššího úspěchu, když se stal městským prefektem. V těžkých časech ho úřad naučil řešit nejrůznější správní problémy a vtiskl mu hluboký smysl pro řád a kázeň, který později uplatnil i v Církvi. Takový život ho ale netěšil. Po otcově smrti se vzdal světské kariéry a rodový palác na Caeliu přeměnil v klášter svatého Ondřeje. Na léta, strávená v modlitbě a studiu Písma a církevních otců, později ve svých kázáních často vzpomínal jako na šťastnou dobu soustředění na Boha.
Klášterní klid netrval dlouho. Papež Pelagius II. ho povolal, vysvětil ho na jáhna a vyslal do Konstantinopole jako apokrisiaria, tedy jakéhosi dnešního nuncia, aby pomohl překonat monofyzitský spor a získal císařovu pomoc proti Langobardům. Pobyt v hlavním městě říše mu dal přímou zkušenost s byzantským světem. Po návratu do Říma se stal papežovým tajemníkem. Byla to těžká léta: nepřetržité deště, záplavy a hlad sužovaly Řím i celou Itálii, a nakonec propukl mor, jemuž podlehl i papež Pelagius. Duchovenstvo, lid i senát se jednomyslně shodli, že nástupcem musí být Řehoř. Bránil se, dokonce se pokusil uprchnout, ale nakonec se podvolil.
K této době se váže legenda. Řehoř, tehdy ještě pouhý jáhen, uspořádal velké kajícné procesí městem, aby Bůh mor odvrátil. Podle tradice se, když průvod míjel mohutnou hrobku císaře Hadriána, se na jejím vrcholu zjevil archanděl Michael a zasunul meč do pochvy – a epidemie ustala. Od té doby se stavba nazývá Andělský hrad a po staletí ji korunuje socha archanděla, který vrací meč do pochvy. Historici ovšem upozorňují, že vidění nedokládá žádný písemný pramen z 6. až 8. století, nejstarší zmínka pochází nejdříve z 10. století.
Řehořův pontifikát začal, po získání souhlasu z Konstantinopole, biskupským svěcením 3. září 590. Nový papež se pustil do práce s neobyčejnou energií. Dochovaný registr jeho listů, čítající přes osm set dopisů, dokládá, s jakou péčí řešil každodenní záležitosti biskupů, opatů, kněží i světských úřadů. Největší starostí pro něj byli Langobardi. Na rozdíl od císaře, který v nich viděl jen barbary, které je nutno vyhubit, hleděl na ně Řehoř očima dobrého pastýře a usiloval o mír postavený na soužití latinských a langobardských Italů. Obratnou diplomacií zachránil na přelomu let 592 a 593 Řím před langobardským vpádem. Vyjednal s králem Agilulfem příměří na léta 598 až 601 a roku 603 trvalejší mír; pomohla mu i přátelská korespondence s katolickou královnou Theodolindou, která postupně přivedla ke katolické víře i krále.
Jeho misijní pohled ale sahal daleko za hranice Itálie. Hispánští Vizigóti, Frankové, Sasové, obyvatelé Británie i Langobardi byli předními adresáty jeho evangelizačního úsilí. Roku 596 vyslal Augustina, převora svého kláštera svatého Ondřeje, se čtyřiceti mnichy k Anglosasům a takto položil základy k pokřesťanštění Anglie. Na neposledním místě se staral o chudé: z výnosů církevních statků, zejména na Sicílii, nakupoval a rozdával obilí, vykupoval zajatce z langobardského zajetí a trval na tom, aby byli nájemci církevní půdy chráněni před vykořisťováním, aby tvář Kristovy nevěsty nebyla poskvrněna nepoctivým ziskem. Lid ho miloval a záhy mu přiřkl čestný titul „Boží konzul“.
To vše dokázal muž chatrného zdraví. Půsty mnišských let mu totiž způsobily vážné zažívací potíže, které ho často na celé dny upoutávaly na lůžko. Jeho hlas byl tak slabý, že musel čtení svých kázání v římských bazilikách svěřovat jáhnovi. A přesto psal. Jeho rozsáhlý výklad knihy Job, Moralia in Job, se stal ve středověku často citovanou příručkou morální teologie. Brzy po nástupu na papežský stolec vydal Regula pastoralis, knihu o ideálu pastýře a jeho poslání hlásat evangelium, podle níž se po staletí formovali biskupové a kněží. Jeho Dialogy zachovaly životopis svatého Benedikta a vypráví se v nich i o mnichu Justovi, za jehož duši nechal Řehoř sloužit třicet mší – odtud pochází dodnes živý zvyk takzvaných gregoriánských mší za zemřelé. Tradice mu připisuje i reformu liturgie a zpěvu; gregoriánský chorál nese jeho jméno a středověké miniatury ho zobrazují, jak ho diktuje pod vedením Ducha svatého v podobě holubice, třebaže dnešní badatelé soudí, že chorál vznikal postupně až v dalších staletích.
Jako první mnich na Petrově stolci odmítal spojovat papežství s mocenským postavením. Sám sebe nazýval servus servorum Dei, služebník služebníků Božích – titul, jímž se papežové podepisují dodnes – a učil, že z nejvyššího místa se dobře vládne jen tehdy, když vládce vládne spíše svým vlastním vadám než bratřím. Benedikt XVI. o něm řekl, že uměl v obtížných, ba zoufalých dobách zajistit mír a dávat všem naději. Zemřel 12. března 604 v Římě a byl pohřben ve svatopetrské bazilice. Je patronem papežů, hudebníků, zpěváků a učitelů, studentů sborového a chorálního zpěvu, dolů a zedníků a bývá vzýván proti dně a proti moru.
Bože, Ty se dobrotivě staráš o svůj lid a vládneš mu mocí své lásky; na přímluvu svatého papeže Řehoře vyslyš naše prosby za ty, kterým jsi svěřil vedení své církve: naplň je duchem moudrosti, aby jejich služba přinášela Tvému lidu užitek, a odměň jejich práci věčnou radostí. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť On s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
