Slavnost Zvěstování Páně
Dnešek patří mezi dvanáct velkých svátků křesťanského roku, připomíná zázračné zjevení archanděla Gabriela Panně Marii, budoucí matce Ježíše Krista. Podle Lukášova evangelia Gabriel přistoupil k Panně Marii a zvěstoval jí, že počne a porodí syna a dá mu jménu Ježíš. A ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dát trůn jeho otce Davida. Když namítla: „jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?“ Archanděl jí vysvětlil, že jde o neposkvrněné početí, že na ni sestoupí Duch svatý a moc Nejvyššího ji zastíní. Marie odpověděla: „jsem služebnice Páně, staň se mi podle tvých slov.“
Zvěstování má v křesťanské teologii hluboký význam. Je svátkem Boží blízkosti, která přichází v podobě Slova zasetého do lidského života. Syn Boží se stává dítětem pod Mariiným srdcem, a tím se posvěcuje lidský život a lidství. Bůh na sebe bere lidskou přirozenost od samého počátku – naši časnost, závislost, nepatrnost. Zvěstování nám taé mimo jiné připomíná, že každé lidské početí a každý lidský život jsou Bohem chtěné a milované, že nic z toho, co je opravdu lidské, mu není cizí.
Zároveň je tato slavnost obrazem spolupráce Boha a člověka. Bůh nevnucuje člověku svůj plán, čeká na Mariin souhlas: „Staň se mi podle tvého slova.“ Toto „fiat“ se stává vzorem pro každého věřícího – Bůh i nám někdy v tichu srdce „zvěstuje“ svůj plán, zve nás k úkolům, jimž nerozumíme do všech důsledků, ale můžeme se do nich pustit s důvěrou. Zvěstování nás učí, že svatost nezačíná velkými činy, ale ochotou otevřít se Božímu slovu, nechat se jím inspirovat a pak ho v sobě nosit, chránit a postupně uvádět do života.
Slavnost Zvěstování leží v kalendáři přesně devět měsíců před Vánocemi, jako jemná připomínka, že i Boží dílo potřebuje čas zrání. I naše „ano“ řečené Bohu potřebuje každodenní trpělivost, vytrvalost a věrnost v malých věcech, než přinese ovoce, které je vidět.
A konečně je Zvěstování svátkem radosti a naděje pro celý svět. Lidské dějiny jsou plné viny, násilí a bezmoci, ale tady zaznívá příslib, že Bůh je s námi. V Mariině „ano“ se rodí nový začátek pro každého z nás: stává se Matkou Boží i Matkou církve, průvodkyní všech, kdo touží žít tak, aby se i v jejich životě mohl Boží Syn „zabydlet“. V tento den si můžeme znovu v srdci tiše říci: „Staň se“ – a nabídnout Bohu své pochybnosti, svou slabost i své plány, aby z nich utkal něco, co nás přesahuje.
Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli,
II: že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení.
I: Hle, od této chvíle budou mne blahoslavit všechna pokolení, že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný.
II: Svaté jest jeho jméno a milosrdenství jeho od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí.
I: Prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně.
II: Vladaře svrhl z trůnu a ponížené povýšil,
II: hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou.
I: Ujal se svého služebníka Izraele, pamětliv svého milosrdenství,
II: jež slíbil našim otcům, Abrahamovi a jeho potomkům navěky.
I: Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,
II: jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen.
