Svatá Františka Římská

Jmenovala se Francesca Bussa de’ Leonori s narodila se roku 1384 v Římě v zámožné patricijské rodině. Od dětství toužila po zasvěceném životě, ale podle tehdejších zvyků ji rodiče zasnoubili a již v 13 letech provdali za římského šlechtice Lorenza de Ponziani, velitele papežských vojsk.

Františka přijala manželství jako Boží vůli a snažila se v něm žít co nejvěrněji podle Evangelia. Její manžel Lorenzo byl podle pramenů laskavý člověk a Františčina zbožnost i služba chudým v něm vyvolávaly úctu. Podporoval ji, i když její štědrost přesahovala tehdejší zvyklosti.

Měli spolu tři děti, které Františka vedla k víře a lásce k bližním, do domácnosti vnášela řád a atmosféru modlitby. Zároveň však otevírala dveře svého domu chudým a nemocným, což často překračovalo míru, kterou považovala tehdejší „lepší“ společnost za „rozumnou“. Právě tím si ale získala obdiv dalších římských šlechtičen, které ji chtěly následovat.

Doba na přelomu 14. a 15. století byla velmi neklidná, poznamenaná válkami, morem a politickými nepokoji. Za morové epidemie roku 1410 Františka přišla o dvě ze tří dětí a nejstarší syn byl později odvlečen jako rukojmí při drancování Říma stoupenci vzdoropapeže. I její manžel byl těžce zraněn a na čas poslán do vyhnanství.

Františka reagovala na bídu a utrpení kolem sebe ještě větší oddaností a důvěrou v Boží prozřetelnost. Část rodinného majetku přeměnila v domácí nemocnici: v domě Ponzianiů ošetřovala raněné, připravovala léky, vařila jídlo pro hladové a doprovázela umírající modlitbou.

Když už neměla co rozdávat, sama vycházela do ulic Říma a prosila o almužnu pro ty, o které se starala – šlechtična, která se stala žebračkou kvůli druhým. Podle tradice došlo tehdy k jednomu ze zázraků jejího života: rozzlobený tchán jí odebral klíče od sýpky a vinného sklepa, aby učinil přítrž rozdávání majetku, ale když zásoby zkontroloval, našel je díky Františčiným modlitbám zázračně doplněné.

Postupně se kolem ní vytvořil okruh žen, zejména z vyšších vrstev, které chtěly sdílet její způsob života, modlitby a služby chudým. Po pouti do Assisi roku 1425 Františka založila společenství zbožných žen, tzv. oblátek, které sice žily ve svých rodinách, ale řídily se benediktinským řádem, věnovaly se modlitbě, pokání a charitativní službě. Toto společenství bylo později nazváno Oblátky svaté Františky Římské.

Roku 1433 se rozhodly pro společný řeholní život a usadily se v klášteře Tor de’ Specchi v Římě. Františka se tehdy k nim ještě nepřipojila, protože pečovala o svého těžce nemocného manžela. Teprve po jeho smrti v roce 1436 se přestěhovala do kláštera a stala se jeho první představenou.

Jako abatyše spojovala pevnost v řádu se soucitem k nemocným a chudým, které dál sama navštěvovala. Řada zpráv vypovídá o jejích mimořádných duchovních zkušenostech – o jejích extázích a viděních nebe, očistce a pekla, o daru rozlišování duchů i o schopnosti „číst v srdcích“ těch, kdo k ní přicházeli pro radu a útěchu.

Zvláštní místo v tradici zaujímá její vztah k andělu strážnému, kterého prý byla schopna vidět. Podle legendy jí anděl v noci svítil na cestu, když šla navštěvovat nemocné. Právě tento motiv „anděla se světlem na cestě“ byl podnětem k tomu, že byla roku 1925 prohlášena patronkou automobilistů a řidičů, pro něž je světlo i ochrana na cestách zásadní.

Zemřela 9. března 1440 v Římě ve věku 56 let; její tělo je uloženo v kostele Santa Maria Nova, později přejmenovaném na baziliku svaté Františky Římské.

Kanonizoval ji papež Pavel V. roku 1608. Je patronkou Říma, benediktinských oblátů, manželek, matek a vdov a od roku 1925 je spolu se sv. Kryštofem uctívána jako patronka řidičů.

Bože, Tys nám zjevil, že láska k Tobě a k bližnímu je naplněním všech Tvých přikázání; pomáhej nám, abychom jako svatá Františka se vždy snažili i v těžkostech vidět potřeby druhých, ochotně jim sloužili, a tak patřili mezi ty, kdo vejdou do Tvého království. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen