Svatý Václav
Mezi světci, které česká země vydala, zaujímá svatý Václav místo zcela výjimečné. Není jen postava z legend a oltářních obrazů. Je to muž, v němž se po staletí spojovala víra s vědomím národa a jehož jméno dodnes zaznívá v prosbě, aby nedal zahynouti nám ni budoucím.
Narodil se patrně roku 907 nebo 908 jako prvorozený syn přemyslovského knížete Vratislava I. a jeho choti Drahomíry. Jeho dědeček byl Bořivoj, první historicky doložený Přemyslovec, a babička svatá Ludmila, která se ujala jeho výchovy. Nadaný chlapec byl poslán na Budeč, kde ho kněz jménem Učeň vyučoval latině a liturgii. Podle První staroslověnské legendy uměl číst knihy latinské, řecké i slovanské. Víra, kterou mu vštípila Ludmila, v něm zakořenila hluboko.
Jeho mládí poznamenaly dramatické události. Otec zahynul roku 921 v boji s kočovnými Maďary, a když byla jeho babička svatá Ludmila téhož roku zavražděna, vládla za nezletilého Václava kněžna Drahomíra. Kdy se Václav sám ujal vlády, není jisté, někteří historikové kladli jeho nástup již do roku 922, jiní až do roku 925. Mladý kníže si počínal rozhodně. Matku, jež nesla vinu za Ludmilinu smrt, vykázal z Prahy na Budeč, když se však poměry uklidnily, povolal ji zpět. Již v tomto činu se ukazuje rys, který legendy zdůrazňují nejvíce: spravedlnost spojená s milosrdenstvím.
Staré legendy líčí Václava jako vzor křesťanského vladaře. Vykupoval otroky a propouštěl je na svobodu, pečoval o chudé, bořil šibenice a vlastníma rukama pěstoval obilí a vinnou révu, aby připravoval hostie a mešní víno. Kristiánova legenda z 10. století o něm praví, že „všem chudým činil dobře, nahé odíval a hladové sytil“. Povolal zpět kněze, které Drahomíra vyhnala ze země, podporoval šíření víry a toužil prý odejít do Říma jako mnich.
Jako panovník však nebyl snílek. Zemi chránil moudrou politikou: císaři Jindřichu Ptáčníkovi odváděl poplatek za zachování míru, oba vladaři se dokonce sblížili a Václav dostal od Jindřicha ostatek ramene svatého Víta pro nově budovaný kostel na Pražském hradě, pojmenovaný po tomto světci. Založením rotundy učinil rozhodující krok k obratu české kultury a vzdělanosti ke křesťanskému Západu. Tento směr však se nelíbil každému. Části velmožů se nelíbila jeho mírnost, zbožnost a křesťanské směřování země, ani to, že rušil pohanské zvyky. K nim se přidal i Václavův mladší bratr Boleslav.
Tak došlo k činu, který se vepsal do dějin jako bratrovražda. Boleslav pozval Václava na hostinu do Boleslavi. Když se kníže vracel z ranní pobožnosti, bratr ho udeřil mečem do hlavy. Václav mu meč vyrval a odhodil, ale u dveří kostela ho dostihli Boleslavovi ozbrojenci a zabili ho. Legendy uvádějí, že se tak stalo v pondělí o svátku svatých Kosmy a Damiána; odtud spor mezi léty 929 a 935, přičemž dnes se většina historiků přiklání k roku 935. Pro úplnost dodejme, že někteří v této události neviděli předem chystanou vraždu, nýbrž spíše tragický sled náhod. Tradice i církev však ve Václavovi od počátku ctí mučedníka.
Úcta k němu vznikla spontánně. Podle podání se jeho krev tři dny nevsakovala do země a nešlo ji smýt ze stěny kostela. Když Boleslav po třech letech otevřel hrob, nalezl tělo neporušené a rány zhojené, kromě té, kterou zasadil on sám. Boleslav dal ostatky uložit v chrámu svatého Víta, čímž byla splněna jedna z tehdejších podmínek svatořečení, a na přelomu tisíciletí bylo Václavovo jméno zapsáno mezi svaté řezenské diecéze. Dnes nad jeho hrobem stojí svatováclavská kaple.
Z mučedníka se stal ochránce země. Ve 12. století byl prohlášen věčným vládcem české země a jeho kult po Evropě rozšířil císař Karel IV. Roku 1346 dal zhotovit korunu a zasvětil ji právě Václavovi. Koruna tedy nepatřila českému králi, nýbrž svatému Václavovi, a panovníci si ji od patrona země směli jen vypůjčit ke korunovaci a k nejvýznamnějším obřadům. Obraz knížete, který zůstává skutečným vládcem země, zatímco králové se střídají, patří k nejkrásnějším myšlenkám české tradice. Stejnou víru nese i Svatováclavský chorál, jehož kořeny sahají do 12. století a jenž patří k nejstarším českým duchovním písním.
„Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, pros za nás Boha, svatého Ducha, Kriste eleison!
Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě. Nedej zahynouti nám ni budoucím, svatý Václave, Kriste eleison!
Pomoci my tvé žádáme, smiluj se nad námi, utěš smutné, zažeň vše zlé, svatý Václave, Kriste eleison! ...
Bohu Otci chválu vzdejme, svatým křížem se žehnejme: Ve jménu Otce i Syna jeho i Ducha Svatého. Kriste eleison!"
Ve výtvarném umění vídáme svatého Václava jako knížecí postavu na koni, se zbrojí, kopím, praporcem a štítem se svatováclavskou orlicí, případně s hrozny a klasy. 28. září každoročně se vydávají do Staré Boleslavi na svatováclavskou pouť čeští a moravští biskupové, představitelé státu i množství poutníků. Od roku 2000 je tento den státním svátkem, Dnem české státnosti. Svatý Václav je patronem nejen Čech a Moravy a míru, ale také sládků, pivovarníků a českého piva – sám byl totiž velmi pracovitý a podporoval pěstování chmele.
Všemohoucí, věčný Bože, dej, ať po vzoru svatého mučedníka Václava žijeme moudře a spravedlivě, ať statečně usilujeme o to, co slouží k nastolení Tvého pokoje, a přemáháme zlo dobrem. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť On s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
