Svatý Maxmilián Maria Kolbe
Narodil se jako Rajmund Kolbe ve Zduńské Woli poblíž Lodže, tehdy v části Polska náležející k ruskému impériu, jako třetí z pěti dětí tkalcovské rodiny. Při vstupu k minoritům přijal jméno Maxmilián, kněžské svěcení obdržel v Římě a po získání doktorátu se roku 1919 vrátil do vlasti. Ještě jako student založil v Římě Rytířstvo Neposkvrněné, sdružení, které si vzalo za cíl obrácení světa modlitbou. V Polsku pak vybudoval Niepokalanów, centrum tiskového apoštolátu. Byl přesvědčeným zastáncem moderních prostředků v pastoraci: zřídil obrovské tiskařské závody vydávající katolické časopisy, zejména Rytíře Neposkvrněné a Serafínskou pochodeň. Uvažoval i o rozhlasové stanici a letecké dopravě tisku – v meziválečném Polsku šlo o vizionářství hraničící s podivínstvím. Přes šest let působil jako misionář v Japonsku, kde v Nagasaki založil obdobu Niepokalanówa a japonského Rytíře Neposkvrněné. Niepokalanów se za jeho vedení stal největším františkánským klášterem na světě s asi osmi sty řeholníky.
Válka zastihla Maxmiliána uprostřed tohoto díla. Devatenáctého září 1939 přistoupili Němci k likvidaci kláštera – tiskařské stroje zabavili, dílny vyrabovali a řeholníky odvlekli. V prosinci byli propuštěni a vrátili se do Niepokalanówa, kde v omezené míře pokračovali ve své činnosti. Kolbe v klášteře zřídil tajné útočiště pro uprchlíky před nacismem, jímž postupně prošly dva až tři tisíce lidí – mniši navíc pomáhali odboji jako poslové, spojky a padělatelé dokladů. Mezi zachráněnými byly stovky polských Židů z Poznaňska. Sedmnáctého února 1941 byl Maxmilián zatčen podruhé. Na odchodu prohlásil, že jde sloužit Neposkvrněné na jiné pracovní pole. Tím polem se stala Osvětim, kde dostal číslo 16 670. Přidělili mu odvážení znetvořených mrtvol; slyšeli ho přitom šeptat mariánskou prosbu a slova o Slovu, které se stalo tělem. Spoluvězni, kteří se k němu plazili zdrcení hrůzou, si zapamatovali větu, jež ho vystihuje snad nejlépe: nenávist není tvůrčí síla, tvůrčí silou je jedině láska.
Koncem července 1941 uprchl z tábora vězeň. Za trest vybral zástupce velitele deset mužů z téhož bloku k smrti hladem. Jeden z vybraných, František Gajowniczek, zoufale zvolal, že má ženu a děti. Maxmilián vystoupil z řady a nabídl, že se s tím mužem – kterého vůbec neznal – vymění. Velitel se opovržlivě zeptal, co chce to polské prase; kněz zopakoval, že je katolický kněz a nabízí za odsouzeného svůj život, protože ten má rodinu, která ho potřebuje. Po chvíli napjatého ticha velitel přikývl. V bunkru smrti čekali odsouzení nazí a ve tmě, bez jídla a bez kapky vody. Otec Kolbe se během agonie hlasitě modlil a zpíval hymny a z vedlejších cel mu odpovídali ostatní. Po dvou týdnech byli naživu už jen čtyři. Po jedenadvaceti dnech ho věznitelé usmrtili injekcí kyseliny karbolové. Bylo 14. srpna 1941, vigilie svátku, který měl ze všech nejraději – Nanebevzetí Panny Marie. Když ho Jan Pavel II. 10. října 1982 prohlásil za svatého, v první řadě na Svatopetrském náměstí tehdy seděl muž, jemuž zachránil život – František Gajowniczek.
Bože, Otče všemohoucí, Tys dal svatému Maxmiliánu Mariovi sílu vystoupit z řady a vyměnit vlastní život za život neznámého člověka. Nauč nás vidět v druhém bratra a neptat se, jak za to zaplatíme, a dej nám odvahu, abychom konali, co je třeba. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť On s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
