Svatý Servác
Servác se narodil v Arménii, snad na počátku 4. století. Dvě raná životopisná díla ho označují za příbuzného Jana Křtitele, a tedy za vzdáleného pokrevního příbuzného samotného Ježíše – tuto tradici sice Řehoř z Tours nezmiňuje, ale ve středověku se stala nedílnou součástí Servácovy legendy. O jeho mládí nevíme mnoho; podle jedné verze působil jako kněz a strážce Božího hrobu v Jeruzalémě, odkud byl andělem povolán do vzdálené Galie, aby se stal biskupem v Tongeren – hlavním městě keltského kmene Tungrů na území dnešní Belgie. Servác vedl diecézi po celých třicet sedm let. Nebyl to však muž, který by seděl s rukama v klíně. V době, kdy se v církvi střetávaly dva pohledy na Kristovu přirozenost – ortodoxní nauka o Trojici a ariánské učení, které popíralo Kristovo plné božství, byl Servác jedním z nejhlasitějších obránců pravé víry. Na koncilech v Sardice a v Rimini hájil trojičné vyznání víry proti ariánsky smýšlejícím východním biskupům. Když byl Athanasius Alexandrijský, nejvýznamnější odpůrce arianismu, vyhnán do Trevíru, Servác mu poskytl útočiště a podporu.
Nebyl ale jen teolog a řečník. Byl také diplomat: po zavraždění císaře Constanta roku 350 ho uzurpátor Magnentius vyslal jako vyslance k císaři Konstantiovi II. do Edessy. Mise sice ztroskotala a skončila občanskou válkou, ale ukazuje, jak vysoké postavení tongernský biskup v říši zastával.
Nejdramatičtější kapitola Servácova příběhu se však váže k jeho posledním rokům. Podle Řehoře z Tours – který o něm psal pod jménem Aravatius – Servác předpověděl strašlivou pohromu: vpád Hunů do Galie. Aby odvrátil zkázu svěřeného stáda, vydal se na kajícnou pouť k hrobu apoštola Petra do Říma. Tam bděl, postil a modlil se a proléval hojné slzy, ale apoštol se mu zjevil s neúprosným sdělením: Bůh se rozhodl potrestat Tongeren za hříchy jeho obyvatel a nic na tom nezmění ani biskupovy slzy. Petr však Servácovi svěřil stříbrný klíč od nebeské brány na znamení, že jako apoštol má moc odpouštět hříchy a otevírat bránu věčného života všem, kdo o to budou prosit. Tento klíč se dodnes uchovává v pokladnici baziliky sv. Serváce v Maastrichtu a je jedním z jejích nejcennějších artefaktů.
Servác se vrátil ze Říma se zlomeným srdcem, ale nadán novou mocí. Nemohl zachránit město, ale mohl zachránit duše. Shromáždil ostatky svých předchůdců v biskupském úřadě, přenesl je z Tongeren do blízkého Maastrichtu a krátce nato, 13. května roku 384, zemřel na horečku. Byl pohřben u veřejné cesty nedaleko mostu přes řeku Maasu.
A tehdy se u jeho hrobu začaly dít zázraky. Říkalo se, že na jeho hrobě se nikdy neudrží sníh, ať ho kolem napadlo sebevíc. Podle legendy se andělé snesli z nebe a přikryli jeho tělo nebeskými přikrývkami. Kolem roku 570 nechal biskup Monulf nad hrobem vystavět mohutný kamenný chrám – zárodek dnešní baziliky sv. Serváce, jedné z nejstarších a nejkrásnějších románských staveb v Nizozemí.
Od středověku se k Servácovu hrobu konaly velké poutě – slavná Heiligdomsvaart, sedmiletá pouť organizovaná společně s cášským dómem, přitahovala desetitisíce poutníků z celé Evropy. Mezi slavné návštěvníky patřili Karel Veliký, císař Jindřich II., sv. Bernard z Clairvaux, Karel V. a papež Jan Pavel II., který baziliku v roce 1985 povýšil na basiliku minor.
V české tradici je sv. Servác znám především jako druhý z „ledových mužů“ – po Pankrácovi a před Bonifácem. Jeho svátek 13. května je spojen s pranostikou „Před Servácem není léta, po Serváci s mrazy veta.“ V církevní tradici je Servác patronem města Maastrichtu, měst Schijndel a Grimbergen, a ochráncem dominikánského řádu – ve 14. století se řeholníkům zjevil ve snu a varoval je před léčkou, kterou jim nastražil císař Ludvík Bavorský. Je vzýván proti bolestem nohou, revmatismu, horečce a proti myším a krysám, a také jako přímluvce za úspěch.
13. květen ovšem nepatří jen Servácovi: je také svátkem Panny Marie Fatimské.
Dne 13. května 1917 se v portugalské Fatimě poprvé zjevila Panna Maria třem malým pasáčkům — Lucii, Františkovi a Hyacintě. Vyzvala je, aby se modlili růženec a obětovali za hříšníky a zjevila jim takzvaná fatimská tajemství – mimo jiné předpověděla druhou světovou válku či atentát na papeže Jana Pavla II., k němuž došlo právě 13. května 1981. Její poselství lze shrnout do tří slov: modlitba, pokání a obrácení srdce.
Bože, Tys svěřil svému služebníku Servácovi klíč od nebeské brány a dal mu odvahu hájit pravdu i před mocnými tohoto světa; dej i nám, abychom se nebáli stát za Tvou pravdou a otevírali druhým cestu k Tobě. Prosíme Tě o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
