Svatý Bruno
Bruno se narodil kolem roku 1030 v Kolíně nad Rýnem a podle tradice pocházel z jednoho z předních městských rodů. Teologii vystudoval v Remeši a po návratu do Kolína přijal kolem roku 1055 nejspíše kněžské svěcení a místo kanovníka u kostela sv. Kuniberta. V roce 1056 ho arcibiskup Gervais povolal zpět do Remeše, kde se brzy stal představeným katedrální školy a osmnáct let udržoval její pověst jako jednoho z nejvýznamnějších učilišť tehdejší Evropy. Proslul jako filozof a teolog. Mezi jeho žáky patřil Odo z Châtillonu, pozdější papež Urban II., i řada dalších biskupů a opatů.
Klidnou dráhu učence přerušil spor s novým arcibiskupem Manassem z Gournay, násilnickým šlechticem bez skutečného povolání ke kněžství. Na naléhání Bruna a remešského duchovenstva byl Manasses roku 1077 na koncilu v Autunu suspendován. Pomstil se svým žalobcům tím, že dal strhnout jejich domy, zabavil jejich majetek a rozprodal jejich obročí. Když byl v roce 1080 definitivně sesazen, mohl se Bruno sám stát arcibiskupem. Raději však splnil slib, že se zřekne světských starostí. Nejprve krátce pobyl u Roberta z Molesme, z jehož poustevnické komunity později vzešli cisterciáci. Poté se se šesti druhy obrátil na grenoblského biskupa Huga, kterému se prý předtím zdálo o sedmi hvězdách. Biskup je roku 1084 uvedl do pustého horského údolí Chartreuse v Alpách. Tam si postavili modlitebnu a od sebe vzdálené cely, v nichž žili v samotě a chudobě. Tak vznikl řád kartuziánů, spojující život poustevníků s životem komunity.
Klid v horách netrval dlouho. Roku 1090 povolal Urban II. svého někdejšího učitele do Říma jako rádce. Bruno sice bydlel v Lateránu po boku papeže, ale držel se v ústraní a stranou kuriálních sporů. Odmítl jmenování arcibiskupem v Reggiu a prosil o návrat do samoty. Papež ho však chtěl mít nablízku, a tak Bruno roku 1091 založil novou poustevnu v lesnatém údolí v Kalábrii. Pozemky mu daroval hrabě Roger I. Sicilský, s nímž ho pojilo blízké přátelství – Bruno pokřtil i jeho syna, budoucího sicilského krále. V Kalábrii, v dnešní Serra San Bruno, také 6. října 1101 zemřel. Když pak posel s pamětním svitkem obcházel kláštery Itálie, Francie, Německa a Anglie, zapsalo se do něj 178 svědků, z nichž mnozí Bruna znali. Chválili jeho vzdělanost, jeho žáci pak především ducha modlitby, přísné umrtvování a úctu k Panně Marii.
Protože kartuziáni přísně zachovávají pokoru, nebyl Bruno nikdy formálně svatořečen. Papež Lev X. povolil jeho kult v řádu roku 1514 a Řehoř XV. jej v roce 1623 rozšířil na celou Církev se svátkem 6. října. Řád, jehož život sepsal pátý převor Velké Kartouzy Guigo, se dodnes pyšní tím, že nikdy nepotřeboval reformu, protože nikdy nepoklesl. Kartuziáni působili i u nás. Pražskou kartouzu na Smíchově založil roku 1342 Jan Lucemburský, ale za husitských válek byla zničena. Valdickou kartouzu u Jičína založil roku 1627 Albrecht z Valdštejna; po zrušení řádu Josefem II. v roce 1782 klášter pustl a od poloviny 19. století sloužil jako věznice. Svatý Bruno bývá zobrazován s lebkou, knihou a křížem, někdy se svatozáří ze sedmi hvězd. Zůstává svědkem toho, že nejvyšší učenost nachází své naplnění v tichu před Bohem.
Všemohoucí Bože, Ty jsi svatého Bruna povolal z učených škol a světských poct do ticha hor, aby v samotě a v modlitbě hledal jen Tebe. Na jeho přímluvu dej i nám, abychom uprostřed hluku a starostí tohoto světa dokázali utišit své srdce, nasloucháním Tvému hlasu se nechali vést a ve všech proměnách života pevně stáli u kříže Tvého Syna. Prosíme o to skrze Tvého Syna, Ježíše Krista, našeho Pána, neboť On s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
