Svatý Jan z Ávily
Jan se narodil 6. ledna 1499, na svátek Zjevení Páně, ve španělském městečku Almodóvar del Campo, jako jediné dítě zbožných a zámožných rodičů Alfonsa z Ávily a Cataliny Gijón, kteří jeho narození po letech marného čekání připisovali přímluvě svaté Brigity Švédské. Již jako malý chlapec projevoval mimořádnou zbožnost — služebnictvo ho prý nacházelo uprostřed noci, jak klečí v modlitbě, zkřehlý zimou, nebo jak vyčerpán bděním usnul na holé zemi. Ve čtrnácti letech byl poslán na slavnou univerzitu v Salamance studovat právo, ale po čtyřech letech se vrátil domů — právnické řemeslo mu bylo cizí a jeho srdce hledalo něco jiného. Tři roky strávil v ústraní, modlitbě a přísné askezi, až ho františkánský bratr, který procházel městem, povzbudil, aby svou horlivost proměnil v službu církvi. Jan tedy odešel studovat filosofii a teologii na univerzitu v Alcalá de Henares, kde měl za učitele slavného dominikána Dominga de Soto. Po vysvěcení na kněze roku 1526 slavil svou první mši svatou v kostele, kde byli pochováni jeho rodiče, kteří se jeho kněžství nedožili. Poté rozdal celé zděděné jmění chudým a odešel do Sevilly s úmyslem odplout jako misionář do Nového světa. Prozřetelnost však měla jiný plán — sevillský arcibiskup Don Alonso Manrique rozpoznal v mladém knězi výjimečný dar a přesvědčil ho, aby zůstal a evangelizoval Andalusii, kde bylo misijní pole právě tak rozlehlé jako za oceánem.
Janovo první kázání, pronesené 22. července 1529, okamžitě založilo jeho pověst. Kostely se plnily do posledního místa, kdykoli vystoupil na kazatelnu. Jeho řeč byla plamenná a pronikavá, volal k obrácení, pranýřoval pokrytectví a varoval před nebezpečím bohatství. Právě tato neohroženost mu přinesla nenávist části duchovenstva i šlechty. V roce 1532 byl udán inkvizici a uvězněn s obviněním, že přehání nebezpečí bohatství a zavírá brány nebe bohatým. Jan strávil v žaláři rok, ale ani tam neztrácel čas — přeložil Následování Krista od Tomáše Kempenského a začal psát své nejslavnější dílo Audi, filia — „Slyš, dcero“, pojednání o křesťanské dokonalosti, které psal a přepracovával až do smrti a které se stalo jedním z klenotů španělské duchovní literatury. Inkvizice ho nakonec plně zprostila všech obvinění a Jan se s obnovenou silou vrátil ke svému apoštolskému dílu. Po devíti letech neúnavné misijní práce v Andalusii kolem sebe shromáždil asi sto kněží, kteří ho považovali za svého učitele a otce. Zakládal školy, koleje a semináře — mezi nimi vynikala univerzita v Baeze, která se stala vzorem pro pozdější jezuitské vzdělávací ústavy. Jan byl hluboce přesvědčen, že obnova církve stojí a padá s kvalitou kněží, a proto kladl důraz na důkladné duchovní i intelektuální formování budoucích pastýřů. Šestnácté století ve Španělsku bylo zlatým věkem svatosti a Jan z Ávily stál v jeho středu jako tichý, ale mocný zdroj světla. Jeho kázáním se obrátil svatý Jan z Boha, zakladatel milosrdných bratří, i svatý František Borgiáš, pozdější generál jezuitského řádu. Byl duchovním rádcem svaté Terezie z Ávily, přítelem svatého Ignáce z Loyoly, učitelem ctihodného Ludvíka z Granady. Šířil a podporoval Tovaryšstvo Ježíšovo ve Španělsku s takovou oddaností, že sám toužil do něj vstoupit —v tom mu však zabránila smrt.
Posledních osmnáct let života Jan trpěl těžkými nemocemi, které ho přinutily stáhnout se do ústraní v andaluském městečku Montilla. Ani nemoc mu však nezabránila ve službě — psal dopisy biskupům, kněžím i prostým věřícím, jimiž je vedl k hlubšímu duchovnímu životu. Zanechal po sobě 257 dopisů, 82 kázání, biblické komentáře a řadu pojednání o reformě církve. Zemřel pokojně 10. května 1569 a podle svého přání byl pohřben v jezuitském kostele Vtělení v Montille.
Všemohoucí Bože, Tys povolal svatého Jana z Ávily, aby svým slovem i životem obnovoval Tvou církev a vedl duše ke Kristu; dej, abychom po jeho příkladu hledali pravou svatost a nebáli se hlásat Tvou pravdu. Prosíme o to skrze Krista, našeho Pána. Amen.
