Svatý Lev IX.
Narodil se roku 1002 v Alsasku ve šlechtické rodině spřízněné s císařským rodem. Jeho otec Hugo byl bratrancem císaře Konráda II. a oba rodiče byli známi svou zbožností a vzdělaností. Malý Bruno byl svěřen do péče toulerského biskupa Bertholda, v jehož škole prý vynikal nadáním i vlídnou povahou. Jako mladík prodělal těžké zranění, při němž měl podle svého pozdějšího svědectví vidění sv. Benedikta, který se ho dotkl křížem a uzdravil ho.
Tato zkušenost hluboce ovlivnila jeho spiritualitu a celoživotní obdiv k benediktinskému mnišství. Byl vysvěcen na kněze a po smrti toulerského biskupa byl v pouhých pětadvaceti letech, zvolen jeho nástupcem. Jako biskup se věnoval reformě klášterů ve své diecézi v duchu clunyjského hnutí a získal si pověst přísného, ale spravedlivého správce.
Po smrti papeže Damasa II. na konci roku 1048 vybral císař Jindřich III. na říšském sněmu ve Wormsu svého příbuzného Bruna jako nového papeže. Bruno však trval na tom, že přijme úřad pouze tehdy, bude-li svobodně zvolen římským klérem a lidem – a tím od počátku dával najevo svou touhu osvobodit papežství od závislosti na světské moci. Do Říma přišel jako poutník, bosý a v prostém rouchu, a byl nadšeně přijat. Při korunovaci v únoru 1049 přijal jméno Lev IX. a hned se pustil do rozsáhlé reformy církve. Již na velikonoční synodě roku 1049 odsoudil simonii – kupčení s církevními úřady – a prosazoval celibát duchovenstva. V následujících letech svolal mnoho koncilů po celé Evropě – v Římě, Remeši, Mohuči, Pavii i jinde – a osobně jim předsedal a svou přítomností po celém křesťanstvu posílil autoritu Petrova stolce.
Jeho pontifikát však poznamenalo i trpké vojenské dobrodružství. Když se Normané usadili v jižní Itálii a ohrožovali papežská území, rozhodl se papež bojovat proti nim sám. Tedy ne sám – ale s císařskou pomocí. Která nakonec nepřišla. Lev IX. utrpěl zdrcující porážku a byl zajat. Normané se však k zajatému papeži chovali s úctou – viděli v něm nejen politického protivníka, ale především svatého muže. Přesto ho drželi v zajetí celých devět měsíců, a propustili ho, teprve když uznal jejich panství v Kalábrii a Apulii.
Na Lvův pontifikát dopadl i stín dalšího, mnohem závažnějšího konfliktu – sporu s konstantinopolským patriarchou Michaelem Kerullariem o otázkách papežského primátu, užívání nekvašeného chleba při liturgii a dalších sporných bodech mezi Východem a Západem.
Lev IX. se vrátil do Říma vyčerpaný a nemocný. Zemřel 19. dubna 1054, jen několik měsíců předtím, než jeho legát kardinál Humbert položil na oltář chrámu Hagia Sofia v Konstantinopoli bulu exkomunikující patriarchu – akt, který je tradičně považován za počátek Velkého schismatu mezi katolickou a pravoslavnou církví. Lev sám si tento rozkol nepřál, ale jeho důraz na papežský primát k němu nevyhnutelně vedl. Přes tyto tragické okolnosti je Lev IX. právem považován za jednoho z nejvýznamnějších papežů středověku. Jeho reforma předznamenala tzv. gregoriánskou reformu a proměnila papežství z úřadu ovládaného římskými rody a císařskou mocí v duchovní autoritu celoevropského významu.
Všemohoucí, věčný Bože, Tys postavil svatého Lva IX. do čela své církve, aby jí sloužil slovem i příkladem; na jeho přímluvu chraň všechny pastýře svého lidu i společenství věřících svěřené jejich péči a veď je cestou k věčné spáse. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
