Svatá Hedvika z Anjou
Hedvika se narodila jako nejmladší dcera uherského a polského krále Ludvíka I. Velikého z rodu Anjou a Alžběty Bosenské; po obou rodičích byla potomkem staré piastovské dynastie polských králů. Vyrůstala na královských dvorech v Budíně a Visegrádu v Uhrách a jako malé dítě byla podle tehdejších dynastických zvyklostí zaslíbena Vilémovi Habsburskému. Osud jí však určil jinou, mnohem těžší roli. Po smrti jejího otce nechtěla malopolská šlechta pokračovat v personální unii s Uhrami, a tak si za polskou panovnici zvolila právě Hedviku. Roku 1384, sotva desetiletá, byla v Krakově korunována – a to příznačně jako Hedwig Rex Poloniae, „Hedvika, král polský", nikoli pouze královna, aby se zdůraznilo, že vládne vlastním právem, a ne jako něčí snoubenka.
Krátce po korunovaci stála mladičká panovnice před bolestnou volbou. Polští velmoži usilovali o její sňatek s litevským velkoknížetem Jogailou (Vladislavem II. Jagellem), jehož podmínkou bylo přijetí křtu a christianizace dosud pohanské Litvy. Hedvika se musela zříci svého dětského zasnoubení s Vilémem Habsburským – podle legendy se rozhodovala v slzách před velkým černým křížem v katedrále na Wawelu, o němž se traduje, že k ní ukřižovaný Kristus promlouval. Obětovala své osobní štěstí ve prospěch obrovského dobra: její sňatek roku 1386 otevřel cestu k pokojnému pokřtění celého litevského národa a položil základ polsko-litevské unie, jež na staletí utvářela dějiny střední Evropy.
Jako královna měla Hedvika vzhledem k silnému postavení šlechty i svého manžela poměrně málo skutečné moci, o to horlivěji však působila ve sféře duchovní, kulturní a charitativní. Mnoho ze svého bohatství věnovala potřebným, zakládala nemocnice a kláštery, podporovala překlady latinských knih do polštiny a zasloužila se o založení biskupství ve Vilniusu. Na pražské univerzitě financovala roku 1397 litevskou kolej pro budoucí kleriky, a především věnovala značné prostředky na obnovu krakovské univerzity – té, která na počest její a jejího manžela dodnes nese jméno Jagellonská a jejíž teologickou fakultu Hedvika prakticky vzkřísila. Lidová zbožnost jí připisovala i drobné zázraky, jako proslulý otisk její nohy vtištěný do dávno ztvrdlé sádry poté, co obdarovala chudého kameníka drahokamem ze své přezky.
Hedvičin život se uzavřel předčasně a tragicky. V květnu roku 1399 porodila dceru Elišku, avšak matka i dítě do měsíce zemřely na poporodní komplikace; královně bylo necelých dvacet šest let. Byla pohřbena v katedrále svatého Stanislava na Wawelu a téměř okamžitě se kolem její osoby začaly šířit zprávy o zázracích a svatosti. Ve své závěti odkázala svůj majetek krakovské univerzitě – poslední gesto ženy, která celý život dávala víc, než si sama ponechala. Přestože byla ctěna po staletí, oficiální svatořečení přišlo až roku 1997, kdy ji papež Jan Pavel II. slavnostně zapsal do seznamu svatých jako patronku sjednocené Evropy a jejích královen.
Všemohoucí Bože, Tys povolal svatou Hedviku již v útlém věku ke koruně a dal jí sílu obětovat vlastní štěstí pro spásu celých národů a pro rozkvět víry, vzdělání a milosrdné lásky; na její přímluvu dej i nám ochotné srdce, které dovede odložit sebe sama pro dobro druhých, a moudrost rozpoznat, kam nás voláš. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť On s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
