Svatý Fiakr
Narodil se na sklonku šestého století v Irsku a byl vychován v klášterním prostředí, kde si osvojil nejen řeholní kázeň, ale i znalost léčivých bylin. Zprávy o jeho královském původu patří spíše k pozdějším legendám než k doloženým historickým faktům. Jisté je, že se usadil jako poustevník na místě, jehož památku dodnes uchovává jméno Kilfiachra v hrabství Kilkenny, a že k němu brzy začali přicházet žáci. Touha po úplné samotě ho však přiměla opustit rodnou zemi: kolem roku 628 se přeplavil do Galie a zamířil do Meaux, kde tehdy spravoval biskupský stolec svatý Faron. Ten ho přijal s otevřenou náručí – jeho rod choval vděčnou památku na irského misionáře svatého Kolumbána – a daroval mu ze svého dědictví lesnaté místo zvané Breuil v kraji Brie. Právě tam si Fiakr vystavěl celu, oratoř zasvěcenou Panně Marii a útulek pro pocestné.
Jeho dny sestávaly z modliteb, půstu, nočního bdění a manuální práce. Vymýtil les, obdělal půdu a založil zahradu, v níž pěstoval zeleninu pro chudé a poutníky a léčivé rostliny pro nemocné. K této zahradě se váže i nejznámější legenda o jeho životě. Podle ní mu biskup Faron přislíbil tolik země, kolik jí za jediný den obkrouží brázdou. Fiakr prý nesáhl po pluhu, nýbrž vyryl brázdu hrotem své hole. Uzdravoval vkládáním rukou a prameny mu připisují návracení zraku slepým, vyléčení horeček a hojení bolestivých nádorů a píštělí. Kolem jeho poustevny byl postupně vybudován klášter, do jehož ohrady ženy nesměly vstupovat – bývá to vykládáno jako projev jeho výjimečné ostražitosti, ve skutečnosti však šlo o obvyklé pravidlo irských fundací.
Zemřel roku 670 a byl pohřben v kostele v Breuil, kde se u jeho hrobu záhy začaly dít zázraky – náhlá uzdravení. Úcta k němu se rozšířila po celé Francii, byly mu zasvěceny desítky kostelů a kaplí, v patnáctém století o něm vzniklo mystérium a mezi jeho ctitele patřili i svatý Jan z Mathy, Ludvík XIII. i Anna Rakouská. Roku 1568 byly jeho ostatky pro jistotu přeneseny do katedrály v Meaux, kde spočívají dodnes. Zahradníci si ho zvolili za patrona a jeho jméno se neočekávaně zabydlelo i ve světské řeči: kolem roku 1640 měly první pařížské nájemné kočáry stanoviště v ulici Saint-Martin před domem zvaným Hôtel Saint-Fiacre, na jehož štítě byl vyobrazen právě tento světec. Po něm se povozům začalo říkat fiakry – a tak dodnes připomínají irského poustevníka, který ve francouzském lese vybudoval zahradu.
Kromě zahradníků je také patronem obchodníků s květinami, kovářů, bednářů, výrobců punčoch, baličů a notářů. Ve Francii se dodnes v den jeho svátku 30. srpna konají slavnosti svatého Fiakra se zahradnickými trhy a výzdobou, pořádané mimo jiné zahradnickými bratrstvy nesoucími jeho jméno.
Vzýván je při hemoroidech, píštělích, vředech a nádorech; tyto neduhy se ve Francii dlouho označovaly jako „mal de Saint Fiacre“, podle slova fic, tedy bulka připomínající fík. Odtud pramení i jeho pověst ochránce před pohlavními chorobami. Zajímavá stopa vede až do bylinářství: divizna velkokvětá, jejíž listy se přikládaly v obkladech právě na tyto potíže, dostala jméno „bylina svatého Fiakra“. Kromě toho se k němu lidé obraceli i s jinými nemocemi – prameny zmiňují slepotu a horečky – a v Bretani a Île-de-France jsou po něm pojmenovány léčivé prameny a studánky.
Bože, Otče všemohoucí, Tys naplnil svatého Fiakra láskou k samotě i k bližním a dal jsi mu, aby prostou prací svých rukou sytil hladové a uzdravoval nemocné. Na jeho přímluvu nauč i nás hledat Tě v tichu i ve věrné každodenní službě, ať ze zpustlé půdy našich srdcí vzejde úroda dobrých skutků. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, nebo ť On s Tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
