Panika v ČT: Čeho se redaktoři děsí doopravdy?

Takzvané novináře z Kavčích hor vyděsilo oznámené zrušení koncesionářských poplatků. Především proto, že v případě financování televize přímo ze státního eráru se bude po více než 30 letech řešit otázka, co je vlastně nezbytná veřejná služba, a co už ne. Tedy za co má tento mediální kolos vyrábět a co už ne.

Především všechny ty podivné projekty, na které se vyhazují peníze z našich kapes, navíc zjevně do kapes kamarádských, resp. produkčních skupin. Poplatky jsou totiž jistota, automat, výpalné – miliardy, jejichž využití se defacto nekontroluje a před veřejností zůstává utajeno.

Veřejnoprávní média jsou černá díra na peníze. Stát ve státě. Propojená síť produkcí, externích firem a recyklovaných zakázek. Kšefty si mezi sebou přehazují, odpovědnost rozpouštějí. Konkurence neexistuje, protože ji nahrazuje povinná platba. Soukromá média musejí diváka bojovat, Česká televize a Český rozhlas ho má povinně zkasírovaného.

A tak se spustil ryk těchto neohrožených… promiňte vlastně ohrožených. Ne kvůli svobodě slova, ale protože hrozí konec nepřímého financování pražské a brněnské kavárny. A rozlézání se na weby, podcasty a sítě, které jsou dalším nástrojem propagandy nikým nevoleného ideového centra. Že by se jejich práce měla hodnotit, kontrolovat a že by měli fungovat za své a formou tržní soutěže v mediálním prostoru?

Hrůza pomyslet!

Financování ze státního rozpočtu děsí tyhle pracovníky jedině proto, že by snad poprvé v životě museli obsah a svoje výkony obhajovat. A líní kapři přece nechtějí přijít o svůj zatuchlý rybníček vystlaný miliardami z nemravné daně z hlavy.