ČT se nemění, je stále stejně „pluralitní“
Novoroční události jsme vnímali převážně skrze projevy českých politiků a události v naší relativní blízkosti. Nebýt srozumitelného protiválečného vyjádření Tomia Okamury, skoro by se zdálo, že válka Západu proti Rusku na Ukrajině už skončila. Jenže ona, žel, stále pokračuje.
Z jasných nedvojznačných slov předsedy sněmovny, že nová politická reprezentace s tímhle šílenstvím odmítá mít cokoli společného, dostala osypky bývalá vládnoucí fialová mafie.
Do ČT proto nastoupily těžké váhy pražské kavárny: Odněkud zase vytáhli Michaela Kocába, aby asistoval dalšímu Michaelovi. S tím rozdílem, že ten druhý, někdejší mluvčí Václava Havla a rádce současného rozvědčíka na Hradě, Michael Žantovský, v poslední době z obrazovek takzvaně veřejnoprávní televize už téměř neodchází. Právě tak jako zaměstnankyně Deníku N, specialistka na urážení Ruska a Putina Petra Procházková.
Tahle trojka, doplněná nějakou hérečkou, se pustila do Okamury vskutku po bolševicku. Přímo z nich stříkala úzkost z toho, že s příchodem nové vlády a nového parlamentu končí válečnický mejdan. Tohle si prý Okamura nemůže dovolit! Jó, Pekarová-Adamová, to byla, panečku, předsedkyně sněmovny! Ale Okamura? Jak je tohle možné?, děsili se kavárníci.
Přesně tuhle otázku kdysi označil spisovatel Josef Škorecký za ústřední větu socialismu.
