Svatí apoštolové Filip a Jakub
Tyto dva apoštoly nespojuje společný příběh z evangelií, ale společný hrob. V 6. století byly jejich ostatky přeneseny do Říma a slavnostně uloženy v bazilice Dvanácti apoštolů. Bazilika byla vysvěcena 1. května 570 a od té doby se jejich svátek slaví společně. V novém liturgickém kalendáři byl přesunut na 3. května, aby nekolidoval s jinými významnými svátky.
Noc před jejich původním svátkem — z 30. dubna na 1. května — se v české lidové tradici nazývá filipojakubská noc. V lidové víře byla považována za magickou, za noc, kdy se otevírají brány mezi světem živých a mrtvých.
Filip pocházel z Betsaidy u Genezaretského jezera, z téhož městečka jako apoštolové Petr a Ondřej. Povoláním byl rybář a pravděpodobně patřil mezi učedníky Jana Křtitele. Podle tradice byl ženatý a měl dcery. Jeho jméno je řecké a znamená „milovník koní“ — což naznačuje určitou kulturní otevřenost v jinak hebrejském prostředí.
Filip byl jedním z prvních, které Ježíš povolal. Janovo evangelium zachycuje prostou a krásnou scénu: Ježíš ho vyhledal a řekl mu jen dvě slova — „Následuj mě!“. Filip bez rozpaků poslechl. A ihned běžel za svým přítelem Natanaelem (pozdějším apoštolem Bartolomějem) a volal: „Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i proroci — Ježíše z Nazareta!“ Když Natanael skepticky namítl: „Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?“, Filip neargumentoval, ale prostě jen řekl: „Pojď a podívej se!“.
V evangeliích vystupuje Filip jako praktický, přímočarý muž, který se nebojí ptát — i když jeho otázky občas prozradí, že ještě ne zcela chápe hloubku Ježíšova poslání.
Při zázračném nasycení pěti tisíců se ho Ježíš zeptal, kde nakoupit chleba pro tolik lidí. Filip rychle spočítal: „Ani za dvě stě denárů chleba by nestačilo, aby se na každého aspoň něco dostalo“. Ježíš pak rozmnožil pět chlebů a dvě ryby.
Když ho řečtí poutníci požádali, aby je představil Ježíšovi, Filip je přivedl — zjevně mluvil řecky a sloužil jako prostředník mezi Ježíšem a pohanským světem.
Při Poslední večeři pronesl známá slova: „Pane, ukaž nám Otce, a to nám stačí!“ Ježíš mu odpověděl s laskavou výčitkou: „Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a neznáš mě? Kdo vidí mne, vidí Otce“.
Po Ježíšově nanebevstoupení a seslání Ducha Svatého odešel Filip podle tradice hlásat evangelium do Malé Asie, zejména do oblasti Frýgie. Poslední léta života strávil v Hieropoli (v dnešním Turecku), kde byl pak ukamenován a ukřižován. Archeologické vykopávky v Hieropoli skutečně odhalily pozůstatky starokřesťanského martyria spojeného s Filipovým jménem.
Jakub, zvaný Mladší (na rozdíl od Jakuba Zebedeova, zvaného Starší), je v evangeliích uváděn jako „syn Alfeův“. Bývá nazýván také „bratrem Páně“ — v hebrejském jazykovém úzu se totiž slovem „bratr“ označovali i bratranci. Jeho matka byla příbuznou Panny Marie.
O Jakubově povolání evangelisté nepodávají tak podrobný příběh jako u Filipa. Ve výčtech apoštolů figuruje vždy na devátém místě. Přesto se po Ježíšově zmrtvýchvstání stal jednou z nejvýznamnějších postav rané církve — apoštol Pavel ho ve svém Listě Galaťanům řadí po bok Petra a Jana jako „sloup církve“.
V9me každopádně, že se Jakub stal prvním jeruzalémským biskupem— vedl tamní křesťanskou obec a předsedal slavnému apoštolskému sněmu (kolem roku 49 po Kr.), na kterém se rozhodovalo o přijímání pohanů do církve. Pavel ho při své poslední návštěvě Jeruzaléma vyhledal jako nejvyšší autoritu místní církve.
Podle tradice byl Jakub mužem mimořádné zbožnosti a asketického založení. Přezdívalo se mu „Spravedlivý“ a říkalo se o něm, že se tolik modlil na kolenou, až měl kolena mozolnatá jako velbloud. Historik Eusebius zaznamenal, že si ho pro jeho spravedlnost vážili nejen křesťané, ale i mnozí Židé.
Jakub je autorem novozákonního Listu Jakubova, v němž zdůrazňuje, že „víra bez skutků je mrtvá“ — výrok, který se stal jedním z nejcitovanějších veršů Nového zákona. V tomtéž listě se nachází i důležité svědectví o udělování svátosti nemocným: „Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně“.
Jakub zemřel mučednickou smrtí roku 62 po Kr. Velekněz Annáš II. využil dočasné nepřítomnosti římského prokurátora a nařídil Jakuba svrhnout z chrámových hradeb. Apoštol pád přežil a ještě se prý vzchopil k modlitbě za své nepřátele. Nakonec byl ukamenován a jeden z přihlížejících mu zasadil smrtelnou ránu valchářskou tyčí. Byl pohřben na místě svého umučení, nedaleko jeruzalémského chrámu.
Spojení těchto dvou apoštolů v jednom svátku nám připomíná, že k Bohu vedou různé cesty. Někdo přichází s nadšením a otevřeností jako Filip, jiný s tichostí a vytrvalou modlitbou jako Jakub. Oba však završili svůj život mučednickou smrtí — Filip na kříži v Hieropoli, Jakub pod kameny v Jeruzalémě. Ostatky obou apoštolů odpočívají dodnes v bazilice Dvanácti apoštolů v Římě, jednom z nejstarších římských kostelů.
Oba apoštolové společně mají patronát nad kloboučníky, kramáři, koželuhy a cukráři. Filip je patronem Lucemburska a města Sorrenta, Jakub Fríska a města Dieppe.
Radujeme se, Bože, z výroční oslavy svatých apoštolů Filipa a Jakuba a prosíme Tě: dej nám na jejich přímluvu, ať máme jako oni podíl na utrpení a vzkříšení Tvého Syna, abychom také dosáhli blaženého patření na Tvou tvář. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
