Narození Páně
Církevní slavení Kristova narození začalo asi už ve 3. století po jeho ukřižování. První oslavu „Vánoc“ máme v Římě doloženu o nějakých sto let později, roku 336. Mimochodem, o historičnosti toho narození není pochyb. Vedle evangelistů o ní píší starověcí dějepisci židovští i pohanští (třeba Josef Flávius, Tacitus a jiní). Dějepisná fakta však nejsou tím podstatným. Křesťanská oslava narození má být především připomínáním Boží lásky a cesty pro naši spásu, a proto projevem naší velké vděčnosti a otevření se Bohu.
Betlémská událost je ztvárněná stavbou „jesliček“. Je to tradice, která má sloužit k rozjímání a pochází od sv. Františka z roku 1223. Andělský chvalozpěv nad Betlémem nám připomíná dvě podmínky pro skutečný mír na zemi: vzdávat slávu Bohu a mít dobrou vůli. Tuto výzvu vyslovil papež Jan Pavel II., který připomenul, že „svět je dějinami spásy“ a „Kristus je světlo naděje pro všechny.“
Toto Dítě je opravdovým nositelem pokoje a pravého štěstí. Těm, kdo ho přijali, nic nechybí. Co je k tomu potřebné? – Nejprve se před ním zastavit a za druhé ho přijmout. Přijmout ho ve svém srdci s vírou, přijmout tak, že mu dáme prostor v životě, přijmout ho jako cestu a pravdu, vždyť Ono je Život.
Jde o dítě a dítě potřebuje lásku. Je odkázané na pomoc druhých, u nichž budí často rozdílné emoce. Svou bezmocí u mnohých budí soucit, některým se ho však nedostává a místo něj mají v srdci nenávist a po ruce výmluvu i zbraně a dovedou i děti zabíjet. Takoví se ochuzují o tajemství Vánoc. Vánoce jsou především tajemstvím lásky – „Lásky Otce, který poslal na svět svého jednorozeného Syna, aby nám darováním svého života přinesl spásu.“ (srov. 1 Jan 4,8-9). Láska je vždy svobodná, úžasná a plná radosti i v utrpení. Bůh nás k ní povolává a jsme obdarováni už tím, že je nám dovoleno se rozhodnout a On sám se vydává do našich rukou v každém dítěti. (srov. Mk 9,37; Mt 18,5; Lk 9,48)
Jak praví prorok Izaijáš: „HLE, DÍTĚ SE NÁM NARODILO, SYN JE NÁM DÁN“ (Iz 9,5)
Jsou to slova starozákonního proroka, který toto Dítě představuje jako budoucího vladaře, podivuhodného rádce, knížete pokoje bez konce na Davidově trůně. Kdo je tímto Dítětem? - Předpovězený potomek z rodu Abrahámova a Davidova, v němž se uskuteční všechy přísliby dané praotcům, jak zdůraznil evangelista Matouš. Ev. Lukáš s pohledem do budoucna zaznamenává jeho narození v chudobě, ale hned připomíná, že už od počátku je Pán a „Syn Nejvyššího“ (srov. Lk 1,32), tedy Syn Boží.
Celou událost narození dál popisuje slovy, která o půlnoční mši svaté jsou čtena z evangelia: „V těch dnech vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby se v celé říši provedlo sčítání lidu. To bylo první sčítání a konalo se, když byl v Sýrii místodržitelem Kvirinius. Šli tedy všichni, aby se dali zapsat, každý do svého města. Také Josef se odebral z galilejského města Nazareta vzhůru do Judska do města Davidova, které se jmenuje Betlém, protože byl z rodu a kmene Davidova, aby se dal zapsat spolu s Marií, sobě zasnoubenou ženou, která byla v požehnaném stavu. Když tam byli, naplnil se jí čas, kdy měla porodit. A porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plenek a položila do jeslí, protože v zájezdním útulku nebylo pro ně místo. V té krajině nocovali pod širým nebem pastýři a střídali se na hlídce u svého stáda. Najednou u nich stál anděl Páně a sláva Páně se kolem nich rozzářila a padla na ně veliká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se! Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid: V městě Davidově se vám dnes narodil spasitel – to je Kristus Pán. To bude pro vás znamením: Naleznete děťátko zavinuté do plenek a položené v jeslích.“ A náhle bylo s andělem celé množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má (Bůh) zalíbení.“ (Lk 2,1-14)
„DNES PŘIŠLA NA SVĚT LÁSKA...“
Evangelium mše svaté slavené za dne nám tuto Lásku ukazuje jako světlo a Slovo, které bylo od počátku a skrze něž všechno povstalo. Ev. Jan říká: „V něm byl život, a ten život byl světlem lidí. ... Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“(Jan1,4,11-14) – To je skutečnost a význam Vánoc.
Vánocemi je odstartován převratný boj mezi temnotami a světlem, mezi smrtí a životem, mezi nenávistí a láskou. A Láska, která tohoto dne přišla na svět, podivuhodně zvítězila na kříži, jehož smysl ještě podivuhodněji změnila.
Katolický breviář nám pro dnešní den nabízí toto zamyšlení:
Musím se rozhodnout jaký prostor Ježíši ve svém životě daruji. Obdarování od něj bude mnohem větší. Zůstává jen otázkou, jak je přijmu?
Bože, Tys obdivuhodně stvořil člověka, a s ještě větší láskou jsi ho obnovil, vždyť Tvůj Syn se stal jedním z nás a má účast na našem lidském životě; dej, ať my máme účast na jeho božství. Neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
