Svatá Hildegarda
Hildegarda se narodila roku 1098 v Bermersheimu u Alzey rodičům urozeného rodu, kteří vlastnili značný pozemkový majetek. Jako osmiletá byla dána jako oblátka do benediktinského opatství na Disibodenbergu, kde roku 1115 složila řeholní sliby. Po smrti Jutty ze Sponheimu, přibližně roku 1136, byla povolána na její místo jako magistra společenství. Po celý život byla chatrného zdraví, ale nezdolného ducha. Hlásila se cele k obnově řeholního života, jehož základem byla Řehole svatého Benedikta s důrazem na duchovní rovnováhu a asketismus. Když počet povolání nových řeholnic díky její pověsti rostl, založila kolem roku 1150 klášter na vrchu Rupertsberg u Bingen, kam se přestěhovala s dvaceti sestrami, a roku 1165 druhý klášter na protějším břehu Rýna. Jako abatyše řídila oba kláštery.
Vidění provázela Hildegardu od dětství. Jejich obsah diktovala benediktinskému mnichovi Volmarovi, svému sekretáři a duchovnímu rádci, a řeholnici Richardis ze Stade. Rozhodujícím okamžikem bylo, když ji povzbudil svatý Bernard z Clairvaux a když jí papež Evžen III. roku 1147 udělil svolení psát a veřejně mluvit. Její dílo co do rozsahu, kvality i šíře zájmů nemá mezi středověkými autorkami obdoby. Hlavní jsou tři knihy vidění, napsané pochopitelně latinsky: Scivias (Poznej cesty Páně), Liber vitae meritorum (Kniha životních zásluh) a Liber divinorum operum (Kniha o dílech Božích). Vedle nich na čtyři sta dochovaných dopisů adresovaných prostým lidem i papežům, biskupům a světským mocnostem, a dále padesát osm promluv k sestrám nazvaných Expositiones Evangeliorum (Výklad Evangelií), sbírka duchovních zpěvů Symphonia harmoniae caelestium revelationum (Symfonie harmonie nebeských zjevení), spisy lékařské Causae et curae (Příčiny a léčba)a přírodovědné Physica (O přírodě) a konečně kuriozita zvaná Lingua ignota (Neznámý jazyk) – vlastní, jí vymyšlený jazyk. Na pozvání papežů Hadriána IV. a později Alexandra III. podnikala kazatelské cesty, což bylo pro ženu té doby zcela neobvyklé. Kázala na náměstích i v katedrálách v Kolíně nad Rýnem, Trevíru, Lutychu, Mohuči, Metách, Bamberku a Würzburgu, čelila katarskému bludu a volala po nápravě mravů duchovenstva.
Zemřela 17. září 1179 v klášteře na Rupertsbergu, obklopena sestrami. Úcta lidu ji provázela od prvního dne, ale kanonizační řízení, jedno z historicky nejstarších vůbec, zůstalo čtyřikrát nedokončeno a Hildegarda po staletí setrvávala na stupni blahoslavenství – třebaže ji papežové běžně nazývali svatou. Roku 1979, k osmistému výročí její smrti, ji Jan Pavel II. označil za „světlo svého lidu a své doby“ a němečtí biskupové v čele s kardinálem Höffnerem podali žádost o její prohlášení učitelkou církve. Mezi signatáři byl i tehdejší mnichovský arcibiskup kardinál Joseph Ratzinger. Právě on ji pak jako Benedikt XVI. zapsal do seznamu svatých a rozšířil její úctu na celou církev a ještě téhož roku ji spolu se svatým Janem z Avily prohlásil učitelkou katolické církve – jako čtvrtou ženu v dějinách.
Je nazývána Sibylou rýnskou a její jméno dnes zaznívá stejně v klášterních chórech jako v koncertních síních, na katedrách teologie a ctí ho i ti, kdo hledají souvislost mezi vírou a přírodě a lidským tělem. Tato učená světice je patronkou přírodovědců, filologů a esperantistů, hudebníků, badatelů, učenců a studentů. Bývá vzývána při chatrném zdraví a při všech neduzích těla i duše, v dobách zmatku, ve chvílích životního rozhodování a všude tam, kde se ztrácí rozdíl mezi pravdou a lží a také těmi, kdo mají říci nepohodlnou věc a bojí se toho.
Bože, zdroji života, Tys obdaroval svatou pannu Hildegardu prorockým duchem; pomáhej nám, abychom povzbuzeni jejím příkladem a na její přímluvu znali Tvé cesty a ve tmě tohoto věku poznávali jas Tvého světla. Prosíme o to skrze Tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, neboť On s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
