Svatý Řehoř Veliký I.
Řehoř se narodil kolem roku 540 v Římě v patricijské rodině Gordiánově z rodu Aniciů a jeho ženy Sylvie, která je sama uctívána jako světice. Dostalo se mu důkladného vzdělání – od práva přes Písmo až po církevní Otce, zvláště svatého Augustina – a sotva třicetiletý byl jmenován prefektem Říma, tedy nejvyšším městským úředníkem. Jeho současníci mu prý přezdívali „konzul Boží“. Ve světských požitcích si však neliboval, a když roku 573 zemřel jeho otec, vyměnil úřad za život podle evangelia: otcovský dům na Coeliu proměnil v klášter svatého Ondřeje, na rozsáhlých sicilských statcích založil dalších šest klášterů a velkou část zděděného majetku rozprodal a rozdal chudým. Papež ho pak povolal do svch služeb a udělil mu jáhenské svěcení. Jako apokrisiář, tedy papežský vyslanec, strávil léta asi od roku 580 do roku 586 v Konstantinopoli, kde poznal císařský dvůr i řadu biskupů. Po návratu žil dál ve svém klášteře a zastával úřad papežova tajemníka.
Roku 590 zachvátil Řím po povodních a hladu mor a jednou z prvních obětí se stal papež Pelagius II. Volba padla na Řehoře, on sám se jí bránil a pro jistotu napsal císaři, aby ji nepotvrzoval. Městský prefekt se však dopisu zmocnil, jeho obsah pozměnil, a císařské potvrzení přišlo. Biskupské svěcení přijal 3. září 590. Ještě předtím zorganizoval kajícné procesí za odvrácení nákazy: v sedmi průvodech, rozdělených podle stavů, přicházeli Římané za zpěvu žalmů a s voláním „Kyrie eleison“ k bazilice Panny Marie Sněžné. Právě k jednomu z těchto průvodů se váže pověst o archandělu Michaelovi, který nad Hadriánovým mauzoleem ukládal meč do pochvy na znamení konce moru – odtud také pochází název „Andělský hrad“. Řehořova péče o chudé nebyla pouhé gesto: podle pečlivého rozpisu posílal denně vůz s potravinami z církevních statků, ke svému stolu v Lateráně zval každý den dvanáct nejchudších a myl jim ruce, pro tři tisíce řeholnic žijících v bídě vyžebrával podporu u bohatých přátel. Když roku 593 přitáhl k Římu langobardský král Agilulf, papež přerušil kázání, ujal se obrany města, a nakonec sám vyšel králi v ústrety. Boje ustaly, ačkoli jistou roli sehrálo i sjednané výpalné. Ravennský exarcha si na papeže stěžoval císaři, který Řehoře pokáral a nazval ho hlupákem. Papež potupu pokorně přijal s tím, že nejde o něj, nýbrž o italskou zemi a o kněžskou důstojnost. S králem Agilulfem pak příměří neustále prodlužoval, až konečně roku 603 dosáhl mírové dohody, v tom mu pomohla i katolická královna Teodelinda, s níž si dopisoval a která nakonec získala svého manžela pro katolickou víru. Sám sobě dal titul „služebník služebníků Božích“, který se mezi papeži ujal, a vedení duší nazval uměním všech umění.
Rozsah jeho díla je stěží uvěřitelný na člověka, který byl většinu pontifikátu nemocen. Prvním jeho spisem byl komentář ke knize Job; následovala pravidla duchovního pastýře, věnovaná ravennskému biskupovi, čtyři knihy Rozprav, čtyřicet homilií a 848 dochovaných dopisů. Sjednotil podstatnou část dosud roztříštěné liturgie, opravil antifonář, složil nové texty i nápěvy a dal zcela nový řád římské schole cantorum, pro niž postavil dvě budovy a v níž sám vyučoval. Nakolik za revizí zpěvu, jenž po něm nese jméno, stál osobně, zůstává sporné. Jisté je, že právě rozsáhlá úprava liturgie a chorálu vedla k tomu, že se jeho jménem označuje gregoriánský chorál. Do Británie vypravil čtyřicet misionářů v čele se svatým Augustinem z Canterbury. Výsledkem bylo, že roku 597 přijal křest král Ethelbert s množstvím poddaných, roku 601 mohl papež ustavit anglickou hierarchii a Augustina učinit arcibiskupem. Misionářům přitom kladl na srdce, aby zachovávali domácí zvyky a dávali jim křesťanský smysl. Od roku 599 ho tělesná slabost, hlavně žaludeční choroba, poutala většinu času na lůžko, přesto však řídil církev pevnou rukou až do 12. března 604, kdy ve věku pětašedesáti let zemřel. Do poslední chvíle diktoval písařům. Jeho ostatky spočívají pod oltářem kaple Klementiny ve svatopetrské bazilice. Patří ke čtyřem velkým učitelům západní církve po boku Ambrože, Augustina a Jeronýma. Bývá zobrazován s holubicí, knihou a tiárou. Je patronem dolů; zpěváků, hudebníků, studentů sborového a chorálního zpěvu a zedníků a bývá vzýván proti dně a proti moru. Dřívější svátek 12. března byl přenesen na 3. září, výroční den jeho biskupského svěcení, protože březnové datum připadá do postní doby.
Bože, Ty se dobrotivě staráš o svůj lid a vládneš mu mocí své lásky; na přímluvu svatého papeže Řehoře vyslyš naše prosby za ty, kterým jsi svěřil vedení své církve: naplň je duchem moudrosti, aby jejich služba přinášela Tvému lidu užitek, a odměň jejich práci věčnou radostí. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
