Svatá Růžena Limská
Růžena se narodila 20. dubna 1586 v Limě v Peru jako Isabel Flores de Oliva, dcera španělského přistěhovalce a indiánské matky. Druhé jméno Růžena dostala jako nemluvně – indiánská chůva spatřila v tváři spícího dítěte vizi růže nevídané krásy. To jméno pak potvrdila sama Panna Maria při modlitbě před jejím obrazem. Rodina byla urozená, ale chudá. Růženka od dětství přispívala na živobytí vyšíváním a zahradničením, v obou těchto činnostech totiž vynikala. Již v raném věku si zvolila za vzor sv. Kateřinu Sienskou, dominikánskou terciářku, a celý její pozdější život byl vědomým napodobením tohoto vzoru. Přes naléhání rodiny se odmítala provdat; aby odradila nápadníky, ostříhala si vlasy a třela si tvář pepřem. Roku 1606 vstoupila do Třetího řádu sv. Dominika a oblékla hábit.
Bratr jí na zahradě rodičovského domu postavil malou poustevnu, kam se Růžena uchýlila k životu v modlitbách a pokání. Nosila stříbrnou korunu s ostny uvnitř jako připomínku Kristovy trnové koruny, přísně se postila a spala jen několik hodin na lůžku z větví. Tato krajní askeze nebyla samoúčelná, Růžena je vnímala jako oběť za duše – za domorodé obyvatele Peru utlačované conquistadory, za pohany ve vzdálených zemích, za hříšníky celého světa. Současně se starala o nemocné a chudé, které vodila do svého příbytku. Nebála se také otevřeně hovořit o útlaku, jemuž byli domorodci vystaveni. Mystický život spojovala s konkrétní láskou k bližnímu. Kristus jí při mystickém zasnoubení řekl: „Růže mého srdce, buď mou snoubenkou“ – a ona si dala tento nápis vyrýt na prsten jako připomínku nerozlučného svazku.
Celých patnáct let procházela Růžena tím, co mystická tradice nazývá „temnou nocí duše“ – obdobím duchovní vyprahlosti, opuštěnosti a vnitřní temnoty, kdy se zdá, že Bůh mlčí. Mystické zkušenosti a vize přicházely, ale nenesly s sebou pokoj, spíše prohlubovaly bolest a vyvolávaly nové pochybnosti. Ve chvílích největší tísně se svěřovala svému duchovnímu příteli blahoslavenému Martinovi de Porres, který ji utěšoval slovy: „Toto očišťování, které ti Pán dopřává nést, mě nijak nepřekvapuje. Byl bych spíše překvapen, kdyby sis tím nemusela projít. Tak tomu bývá u těch, které chce Bůh povznést k nejvyšší svatosti.“
Pověst o jejích mystických zkušenostech se rychle šířila limskou společností a přitahovala pozornost, a s ní i závist některých řeholníků, kteří ji udali církevním autoritám. Zprávy o mystickém zasnoubení s Kristem byly přesně tím druhem tvrzení, která inkvizice prověřovala nejpečlivěji. Církevní vyšetřování, jemuž byla podrobena, skončilo potvrzením pravosti jejích mystických vizí. Poslední léta prožila v domě limského hodnostáře Gonzala de Massy, kde zemřela 24. srpna 1617 ve věku jednatřiceti let. Tradice praví, že v okamžiku její smrti celá Lima voněla růžemi. Pohřeb se po několik dní nemohl konat, protože limský lid v obrovských zástupech se s ní přicházel rozloučit, lidé se snažili dotknout se jejího těla nebo získat jakýkoli kousek jejího oděvu jako relikvii. Úřady nakonec musely pohřební obřady přerušit a světici pohřbít tajně. U jejího hrobu pak velmi brzy začalo docházet k zázračným uzdravením –nemocní, churaví a malé děti sem byli přinášeni a při každém zázraku se ozývaly výkřiky radosti. Blahořečil ji Klement IX. a kanonizoval Klement X. roku 1671 jako první svatořečenou osobu obou Amerik.
Církev ji ctí jako patronku Latinské Ameriky, Peru, Limy, Filipín, Západní Indie a také zahradníků a obchodníků s květinami. Bývá vzývána jako přímluvkyně při rodinných sporech a při nejrůznějších poraněních.
Všemohoucí Bože, Tys dal své služebnici Růženě odvahu milovat Tě i v temnotě, kdy bylo Tvé mlčení těžší než každý vnější trest; a uprostřed nejhlubší osamělosti si ji učil sloužit chudým a nemocným s radostí, která nepochází ze světa. Na její přímluvu dej i nám víru, která obstojí i bez útěchy, a lásku, která se nezaváhá ani tehdy, kdy nevidíme plody svého úsilí. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť On s Tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
