Povýšení svatého Kříže
Veřejné uctívání Kristova Kříže se datuje od čtvrtého století. Svatá Helena, matka císaře Konstantina Velikého, přijela roku 326 do Jeruzaléma a dala na Golgotě zbořit pohanský chrám zasvěcený Afrodítě, pod nímž — jak uchovala místní paměť — zůstal pohřben Kříž Páně. Při vykopávkách byly nalezeny tři kříže. Aby se rozpoznal ten pravý, dal jeruzalémský patriarcha Makárius přiložit každý z nich k mrtvému, jehož právě nesli k pohřbu; když se tělo dotklo třetího kříže, muž ožil, a proto se Kříži od té doby říká „životodárný“. Helena nechala na místě nálezu vystavět chrám; jeho vysvěcení proběhlo 13. září 335 a následujícího dne, 14. září, byla relikvie poprvé slavnostně vyzdvižena před věřícími k uctění — tak vznikla slavnost, kterou dodnes známe jako Povýšení svatého Kříže.
Písmo svaté připravuje pochopení Kříže daleko před Golgotou. Když Izraelité na cestě pouští reptali a Bůh na ně poslal jedovaté hady, dal Mojžíšovi pokyn, aby zhotovil bronzového hada a vztyčil ho na kůl: kdo na něj pohlédl, byl uzdraven. Na tento předobraz odkazuje sám Ježíš v rozhovoru s Nikodémem: jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něj věří, měl život věčný. Řecké sloveso ὑψωθῆναι znamená současně „být pozdvižen" i „být oslaven" – vyzdvižení na kříž není jen fyzické ukřižování, nýbrž i sláva Vzkříšení a Nanebevstoupení. Kenotický hymnus v listu Filipanům pak odhaluje plný paradox: ten, kdo má zachránit lidstvo, sám umírá smrtí otroka, a právě proto je Otcem povýšen nade vše. Nástroj hanby se stává nástrojem spásy, popraviště se proměňuje v trůn.
O tři staletí později se Kříž znovu vrací do dějin, tentokrát jako válečná kořist. Roku 614 dobyla perská vojska Jeruzalém a odvezla relikvii do Ktésifóntu. Východořímský císař Héraklios zahájil tažení za její navrácení. Zvítězil, a roku 629 vstoupil do Svatého města s Křížem. Tradice praví, že ho chtěl nést sám v císařském rouchu, ale nemohl se pohnout z místa, dokud neodložil vladařský šat a nevešel branou jako prostý bosý poutník – gesto, které potvrzuje to, co svátek hlásá: ke Kříži se nedá přistupovat s leskem moci, nýbrž v pokoře. Na Západě přijala svátek v polovině sedmého století vatikánská bazilika a papež Sergius ho záhy přenesl do Lateránu, takže se do osmého století rozšířil po celém latinském křesťanstvu. Na křesťanském Východě patří Povýšení Kříže mezi dvanáct velkých svátků roku: kříž bývá v průvodu přenášen kostelem, kněz ho pozvedá ke čtyřem světovým stranám, věřící od něj přijímají větvičky bazalky – královské byliny, jež podle legendy rostla na místě Helenina nálezu – a celý den platí přísný půst, neboť Kříž je sice slavný, ale je i místem, kde náš Pán trpěl a zemřel. Nám v Čechách svátek připomíná jednu z nejslavnějších domácích posvátných staveb: kapli svatého Kříže na Karlštejně, jejíž stěny obložené polodrahokamy a deskovými malbami Mistra Theodorika jsou uspořádány jako obraz nebeského Jeruzaléma – a v jejímž středu spočívala kdysi relikvie – fragment Kříže Páně.
V pravoslavné církvi, která se stále řídí Juliánským kalendářem, se svátek slaví 27. září.
Bože, Tys chtěl, aby všichni lidé byli spaseni křížem Tvého Syna; dej, ať pochopíme, že jeho smrt na kříži je vítězstvím nad smrtí, a doveď i nás do slávy vzkříšení. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť On s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
