Svatý Ignác z Loyoly
Ignác pocházel ze vznešeného roku. Narodil se roku 1491 na hradě Loyola v baskické provincii Guipúzcoa jako nejmladší ze třinácti dětí. Pokřtěn byl jménem Iñigo a od mládí toužil následovat své slavné předky, proslavit se jako rytíř a voják a sloužit svému králi. Jeho světské plány však náhle a nadobro zhatila rána na bojišti: při obraně Pamplony proti Francouzům mu dělová koule roztříštila nohu. Během dlouhé a bolestivé rekonvalescence na rodném hradě si žádal rytířské romány, které tak miloval, ale ty nebyly po ruce — a tak se musel spokojit s tím, co dům nabízel: s životopisem Kristovým a Zlatou legendou o svatých. Právě tato četba mu otevřela oči pro duchovní svět, nastartovala v jeho srdci hlubokou proměnu a přivedla ho k rozhodnutí zasvětit svůj život jedinému Pánu — Ježíši Kristu.
Po svém obrácení se vydal na pouť. Na Montserratu slavnostně odevzdal svůj meč na znamení, že se navždy loučí se svým dřívějším životem. V nedaleké Manrese se uchýlil do jeskyně nad městem, dlouhé hodiny se modlil (údajně strávil až sedm hodin denně na kolenou), tvrdě se postil, přestal si stříhat vlasy i nehty, žebral o chléb a pečoval o nemocné ve špitále. Procházel přitom obdobími duševního klidu, ale i rozdírajícími výčitkami a myšlenkami na sebevraždu, až nakonec dospěl k vnitřnímu pokoji. Právě z tohoto zápasu – z pozorování, co jeho duši přibližuje k Bohu a co vzdaluje – vytěžil metodu, kterou pak zapisoval a léta piloval. To je zdroj jeho nejslavnějšího díla, Duchovních cvičení, dodnes ceněného klenotu křesťanské spirituality, který nás učí rozlišovat Boží vůli a uspořádat svůj život podle ní. Vlastní Duchovní cvičení (Exercitia spiritualia), jak je Ignác nakonec sepsal, ovšem nejsou kniha ke čtení, nýbrž příručka pro toho, kdo cvičení vede. Jsou koncipovány jako soustředěné duchovní ústraní, ideálně na třicet dní.
Ignác velmi toužil dostat se až do Svaté země, ale válka mu v tom zabránila. Pak pochopil, že chce-li účinně sloužit, potřebuje vzdělání, a tak ve zralém věku znovu usedl do lavic: studoval v Barceloně, Alcale, Salamance a nakonec v Paříži, kde dosáhl titulu mistra svobodných umění.
V Paříži se kolem Ignáce shromáždil kroužek zapálených mladých mužů, s nimiž 15. srpna 1534 složil sliby chudoby, čistoty a služby Církvi. Tak vzniklo jádro budoucího Tovaryšstva Ježíšova. Papež Pavel III. roku 1540 řád potvrdil a Ignác se stal jeho prvním generálním představeným. Řídil své bratry s velkou moudrostí a s důrazem na poslušnost, důkladné vzdělání a misijní horlivost; ze svého skromné pracovny v Římě napsal na sedm tisíc dopisů plných rad a povzbuzení a vysílal své druhy do vzdálených koutů světa, až do Indie a Japonska. Ještě za jeho života se řád rozrostl na tisíc členů. Ignác zemřel v ranních hodinách 31. července 1556 v Římě; roku 1622 byl spolu s Františkem Xaverským prohlášen za svatého. Jeho heslo – Ad Maiorem Dei gloriam (pro větší slávu Boží) – zůstává dodnes mottem jezuitů po celém světě.
Je patronem jezuitů, vojáků, dětí, těhotných žen; jsou mu zasvěceny exerciční domy a je vzýván proti moru, horečce a v situacích, kdy člověka trápí svědomí.
Věčný Bože, jenž jsi svatého Ignáce z Loyoly povolal od marnosti světské slávy do služby Tvému jedinému Synu a učinil jsi z něho vůdce mnohých na cestě k Tvé větší slávě; dej i nám horlivost rozlišovat a plnit Tvou vůli, sloužit Ti s nerozdělným srdcem a všechno, co konáme, konat k Tvé cti a chvále. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
