Svatý Vavřinec
Vavřinec se podle tradice narodil kolem roku 230 ve španělské Osce, dnešní Huesce, a jako mladík odešel na studia do Říma. Tam se setkal se vzdělaným knězem Sixtem, který se mu stal učitelem ve víře. Když ten roku 257 usedl na Petrův stolec jako Sixtus II., povolal svého žáka do sboru sedmi římských jáhnů. Vavřinec mezi nimi zaujal místo prvního, tedy arcijáhna. Kromě liturgické služby měl na starosti péči o chudé a nemocné a byl správcem církevního jmění – římská obec tehdy zaopatřovala na tisíc lidí bez prostředků. Právě z této správcovské služby vyrostla pozdější úcta, která ho učinila patronem archivářů a knihovníků.
Klidná léta netrvala dlouho. Roku 258 vydal císař Valerián edikt, podle něhož měli být biskupové, kněží a jáhni bez odkladu usmrceni; papež Sixtus II. byl popraven 6. srpna. Vavřince úřady zprvu ušetřily – chtěly, aby jim udělal soupis církevního majetku. Jáhen si vyžádal několik dní a rozdal všechno, co mu bylo svěřeno, chudým. Když ho pak vyzvali, aby poklad vydal, přivedl před soudce zástup žebráků, zmrzačených a slepých a prohlásil, že hledí na skutečné bohatství církve. Podle dochovaného podání dodal, že péče o tento poklad není na rozdíl od mamonu příčinou zla, nýbrž vede k pravému obohacení. Odpovědí mu byl rozsudek smrti.
Zemřel 10. srpna 258, čtyři dny po svém učiteli papeži. Podle nejstarších podání byl mučen a upálen na rozžhaveném roštu; někteří novodobí kritikové namítají, že Valeriánův edikt předepisoval stětí mečem, shoda nejstarších pramenů o smrti ohněm i mimořádná úcta, jíž se Vavřinec v Římě těšil, však hovoří spíše pro tradiční verzi. O mučení ohněm píší už ve 4. a na počátku 5. století svatý Ambrož, papež Damasus I., svatý Augustin, svatý Maxim Turínský i básník Prudentius. S tímto obrazem je spjata i pověstná věta, kterou prý katům řekl, že z jedné strany je hotový a mohou ho obrátit – odvaha proměněná v humor, jaká se v martyrologiích objevuje jen zřídka. Pohřben byl v katakombách při Via Tiburtina a nad jeho hrobem dal císař Konstantin kolem roku 330 postavit oratoř, předchůdkyni dnešní baziliky San Lorenzo fuori le Mura. Úcta k němu se rozšířila po celém Západě: je patronem archivářů, jáhnů, správců majetku, knihovníků, kuchařů, pekařů, sklářů, hostinských, hasičů i horských vůdců, a navíc ještě duší v očistci a pochopitelně také Španělska a měst Řína a Florencie. Srpnový roj padajících hvězd, který vrcholí kolem jeho svátku, dodnes nese jméno slzy svatého Vavřince a lidová paměť v něm vidí připomínku žhavého uhlí. I v našich zemích jsou mu zasvěceny desítky kostelů a pražský Petřín se kdysi nazýval vrchem svatého Vavřince.
Bože, Otče všemohoucí, Tys naplnil svatého Vavřince odvahou a jasnozřivostí, aby rozdal svěřené bohatství chudým a v nich rozpoznal pravý poklad Tvé církve. Dej i nám oči, které vidí Tvou tvář v tom, kdo nemá nic, srdce, jež nezaváhá, a statečnost, která se neleká ani ohně. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť On s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
