Svatý Bernardin Realino
Narodil se 1. prosince roku 1530 v lombardském Carpi nedaleko Modeny ve vznešené rodině; jeho otec sloužil v okruhu kardinála Cristofora Madruzza. Mladý Bernardin získal vybrané humanitní vzdělání, studoval na akademii v Modeně a poté na proslulé boloňské univerzitě nejprve filozofii a medicínu, než přešel k právu, z něhož složil ve šestadvaceti letech doktorát v obojím právu – církevním i občanském. Před ním se rýsovala slibná kariéra, stal se starostou a soudcem, spravoval města a finanční úřady, byl vzdělaný, veselý a sečtělý – ideální plod italské renesance. A přece v sobě nesl neklid, který ho vedl někam dál.
Zlom přišel v Neapoli. Kázání jistého jezuitského kněze se ho dotklo tak hluboce, že kazatele vyhledal, vyzpovídal se mu a po týdnu duchovních cvičení rozpoznal své pravé povolání. Ve čtyřiatřiceti letech, na vrcholu světského úspěchu, vše opustil a roku 1564 vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova. O tři roky později, v květnu 1567, přijal kněžské svěcení; sám svatý František Borgia, generál řádu, ho brzy ustanovil představeným noviců. Roku 1574 byl poslán do apulského města Lecce na jihovýchodě Itálie, aby tam založil jezuitskou kolej. V tomto městě pak zůstal celých dvaačtyřicet let, až do své smrti. Vystřídal mnohé služby – byl několikrát rektorem, ale stejně ochotně sloužil jako prostý kněz, vedl duchovní cvičení, navštěvoval nemocné, dokonce pomáhal i v kuchyni. Vynikal pokorou, askezí a laskavou trpělivostí, a stal se vyhledávaným zpovědníkem, který viděl do hloubi duší.
Lid ho miloval. Prostí i vznešení, biskupové i knížata se na něj obraceli se svými starostmi i radostmi, přitahováni jeho otevřeností, duchovní velikostí a pověstí svatosti. Připisovala se mu zázračná uzdravení, dar proroctví, říkalo se, že měl vidění Panny Marie a ukřižovaného Krista. Jako jeden z doložených zázraků bývá uváděna i záchrana tonoucího chlapce, jehož matka v zoufalství prosila Bernardina o přímluvu. Mezi diecézními kněžími založil sdružení k prohloubení jejich ctností a vzdělání. Pro svou oddanost chudým a strhující kazatelské nadání získal čestný titul „otec města“, a dokonce „apoštol Lecce“. Sám provinciál Robert Bellarmin před ním kdysi poklekl s prosbou o požehnání – a později o něm řekl, že za celou dobu, co byl jeho představeným, nikdy neslyšel na otce Realina jedinou stížnost. Roku 1610 ho postihl těžký pád, při němž utržil dvě rány, jež se nikdy nezhojily; přesto vytrval ve službě a modlitbě. Když roku 1616 ležel na smrtelném loži, dvakrát jej místní radní úpěnlivě prosili, aby se stal nebeským ochráncem jejich města. Bernardin, již neschopen řeči, přikývl na souhlas a vydechl naposledy se jmény „Ježíš… Maria“ na rtech.
Kromě patronátu nad městem Lecce bývá považován i za patrona právníků. Bývá vzýván jako pomocník při změně životní cesty a pomocník zpovědníků a duchovních rádců, ochránce nemocných a chudých a při urovnávání sporů.
Bože, světlo věřících a pastýři svého lidu, Tys povolal svatého Bernardina Realino, aby sloužil Tvé církvi svým kázáním i příkladem; pomáhej nám, abychom na jeho přímluvu zachovali víru, kterou hlásal, a kráčeli cestou, kterou ukazoval svým životem. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
