Svatá Kateřina Sienská
Kateřina se narodila 25. března 1347 v italské Sieně, v roce, kdy Evropu pustošil mor. Přišla na svět jako jedno z dvojčat – její sestra Giovanna však zemřela záhy po narození. Její matce Lapě bylo kolem čtyřiceti let a Kateřina byla její čtyřiadvacáté dítě z celkem pětadvaceti, z nichž se však polovina nedožila dospělosti. Otec Jacopo di Benincasa byl barvíř látek, rodina patřila k nižší střední třídě.
Kateřina byla tak veselé dítě, že jí doma říkali „Eufrosyné“ (řecky „radost“). Už kolem šestého roku věku měla své první mystické vidění: nad střechou kostela San Domenico spatřila Krista v papežském rouchu, obklopeného apoštoly Petrem, Pavlem a Janem. Bratr ji za ruku odtáhl pryč a ona plakala, že vidění zmizelo. V sedmi letech zaslíbila své panenství Bohu. Když jí bylo šestnáct, zemřela její sestra Bonaventura a rodiče chtěli, aby si Kateřina vzala ovdovělého švagra. Odmítla, ostříhala si vlasy, aby se nemohla nikomu líbit, a začala se přísně postit. Rodiče ji nejprve trestali, musela pracovat v domácnosti jako služka, ale nakonec ustoupili. V osmnácti vstoupila mezi takzvané mantellátky, Sestry pokání sv. Dominika, skupinu zbožných žen, většinou vdov, žijících ve světě podle dominikánské spirituality. Ty ji zpočátku nechtěly přijmout, protože byla příliš mladá, ale nakonec svolily.
Po vstupu k mantellátkám se Kateřina na tři roky uzavřela do malé komůrky v rodném domě, kde žila v naprosté samotě, přísné askezi a modlitbě; vycházela jen na mši. Toto období vnitřního poustevnictví vyvrcholilo kolem jejích jednadvaceti let mystickým sňatkem s Kristem – ve vidění jí Ježíš navlékl na prst prsten, neviditelný pro všechny ostatní, ale ona ho viděla po celý zbytek života. Na svatbě byli přítomni Panna Maria, sv. Jan Evangelista, sv. Pavel, sv. Dominik a král David, který hrál na harfu.
Po tomto zážitku dostala příkaz vrátit se do světa a sloužit chudým a nemocným. Vrhla se do péče o nejtěžší případy v sienském špitále Santa Maria della Scala – pacienty s rakovinou, leprou, morem. Zvláště se proslavila svou odvahou během velké morové rány roku 1374, kdy se v Sieně obětavě starala o nemocné a umírající. Shromáždila kolem sebe skupinu následovníků, kněží, řeholníků i laiků, kteří jí pomáhali.
Jednou z nejsilnějších epizod jejího života je příběh Niccolò di Toldo, mladého muže z Perugie odsouzeného k smrti stětím, patrně z politických důvodů. Niccolò byl zoufalý a plný hněvu a odmítal kněze. Kateřina ho navštívila ve vězení, přivedla ho ke zpovědi a přijímání a slíbila mu, že bude s ním v hodinu smrti. Na popraviště přišla dříve než on a položila vlastní šíji na popravčí špalek, jako by mu připravovala cestu. Když Niccolò přišel, usmál se, požádal ji o znamení kříže, a ona mu řekla, ať jde vstříc svatebnímu hodu, protože brzy bude žít navěky. Přijala jeho hlavu do svých rukou ve chvíli, kdy meč dopadl. Příběh popsala v dopise svému zpovědníkovi Raymondovi z Capuy. Tento dopis je považován za jeden z klenotů toskánské i světové literatury.
Kateřina se stále více zapojovala do dění ve společnosti – vyjednávala mír mezi válčícími italskými městskými státy, zvláště mezi Florencií a papežským stolcem. Jejím největším diplomatickým úspěchem byla cesta do Avignonu, aby přesvědčila papeže Řehoře XI., ať ukončí sedmdesátileté „babylonské zajetí“ papežství ve Francii a vrátí se do Říma. Řehoř XI. skutečně přesídlil zpět do Říma roku 1377 – na pokyn ženy, která se nikdy nenaučila číst ani psát a vzdělávala se tím, že kolem sebe shromáždila kroužek intelektuálů.
Kateřina své texty diktovala, nikdy nepsala vlastní rukou. Zanechala kolem 380 dopisů, 26 modliteb a především své stěžejní dílo Rozhovor Boží Prozřetelnosti, mystický rozhovor duše s Bohem Otcem o duchovním životě, církvi, kněžství a cestě k dokonalosti. V roce 1375 obdržela stigmata – rány Kristova utrpení – ale na její prosbu zůstala za jejího života neviditelná a stala se viditelnými teprve po smrti.
Poslední roky jejího života zastínilo Velké západní schizma, kdy si na papežský stolec činili nárok dva, dokonce i tři papežové současně. Kateřina se ze všech sil zasazovala za legitimního papeže Urbana VI. a za jednotu církve. Na podporu papeže přesídlila do Říma, ale v té době už byly její síly vyčerpány. Zemřela 29. dubna 1380, ve třiatřiceti letech – ve stejném věku jako Kristus. Její smrt urychlila extrémní askeze a půsty, jimž se podrobovala po celý život.
Po smrti si sienští věřící chtěli odvézt její tělo z Říma. Podle legendy se jim podařilo ukrást alespoň hlavu, a když je zastavily římské stráže, modlili se ke Kateřině o pomoc – a stráže v pytli místo hlavy uviděly jen okvětní lístky růží. Její neporušená hlava a palec jsou dodnes uchovány v bazilice San Domenico v Sieně, tělo odpočívá v římské bazilice Santa Maria sopra Minerva. V roce 1970 ji Pavel VI. prohlásil učitelkou církve – ona a Terezie z Ávily jsou první ženy v historii, které byly takto poctěny.
Sv. Kateřina ze Sieny je spolupatronkou celé Evropy, patronkou dominikánských terciářek a pradlen; je pomocnicí proti moru, bolestem hlavy a přímluvkyní za umírající.
Všemohoucí Bože, Tys dal sv. Kateřině Sienské milost niterné modlitby i odvahu jednat ve světě pro dobro Tvé církve; dej, abychom i my, povzbuzeni jejím příkladem, poznávali Kristovo tajemství a hlásali je svým životem. Prosíme Tě o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
