Svatý Vincenc de Paul
Narodil se 24. dubna 1581 v gaskoňské vesnici Pouy nedaleko Daxu jako jedno ze šesti dětí chudé rolnické rodiny. Jeho rodný statek bývá kladen do dnes už zaniklé vesnice Ranquines [raŋkin], kde jako chlapec pásal dobytek. Otec rozpoznal jeho nadání a poslal ho na studia do klášterní školy v Daxu a posléze na teologii do Toulouse. Roku 1598 přijal jáhenské a roku 1600, sotva devatenáctiletý, kněžské svěcení. Kdo by v tehdejším Vincencovi hledal světce, hledal by marně. Od kněžství si zprvu sliboval především slušné obročí, jímž by zaopatřil sebe i svou rodinu. Roku 1605 se vypravil do Marseille pro nevelké dědictví a na zpáteční plavbě jeho loď podle vlastního svědectví přepadli barbarští korzáři. Byl odvlečen do Tunisu a prodán do otroctví, v němž strávil dva roky; do Francie se vrátil v červnu 1607, když přistál u Aigues-Mortes. Celá tato epizoda stojí na dvou jeho dopisech z let 1607 a 1608 a část novodobých historiků ji zpochybňuje – podrobnosti, jež k ní přidala pozdější zbožná vyprávění, rozhodně za doložené pokládat nelze.
V Paříži se stal almužníkem královny Markéty z Valois, roku 1612 farářem v Clichy a o rok později vychovatelem dětí v rodině Emmanuela de Gondi, generála královských galejí. Duchovně ho vedl Pierre de Bérulle a přátelil se se svatým Františkem Saleským – a právě uprostřed tohoto pohodového období přišel zlom. V lednu 1617 byl povolán k umírajícímu rolníkovi ve vsi u zámku Folleville; z jeho zpovědi pochopil, v jaké duchovní opuštěnosti venkovský lid žije. Kázání, jež pak 25. ledna pronesl ve follevillském kostele, sám pokládal za první ze svých misií. Ještě téhož roku odešel za farářem do Châtillon-les-Dombes u Lyonu, kde po zkušenosti s rodinou, jež zůstala v nemoci zcela bez prostředků, založil první bratrstvo lásky – sdružení žen, které se o chudé a nemocné staraly soustavně, nikoli podle náhodného hnutí mysli. To byl objev, na němž stojí vše ostatní: milosrdenství musí být organizované, má-li být účinné. Roku 1619 se stal generálním kaplanem galejníků.
Z toho vyrostlo dílo, jež proměnilo tvář Francie. Roku 1625 založil Kongregaci misie, schválenou pařížským arcibiskupem roku 1626 a potvrzenou papežem Urbanem VIII. roku 1632; téhož roku dostala Kongregace k užívání komplex bývalého útulku svatého Lazara pro malomocné, odtud také pochází zažité jméno lazaristé. V Saint-Lazare se také konaly proslulé úterní konference pro kněží, jimiž prošlo dvaadvacet budoucích biskupů. Dne 29. listopadu 1633 položil spolu s Luisou de Marillac základ Dcer křesťanské lásky – a to byl krok v dějinách řeholí průlomový: společenství žen žijících podle evangelních rad, ale bez klauzury, jejichž klášterem měla být podle Vincencových slov ulice a jejich celou nemocniční sál. Zřizoval nalezince pro odložené děti, organizoval sbírky na hladovějící Lotrinsko zpustošené třicetiletou válkou, pečoval o vězně a galejníky, roku 1657 stál u zrodu pařížské nemocnice Salpêtrière a vysílal misionáře do zámoří, na Madagaskar i do severní Afriky. V letech 1643 až 1652 zasedal v Radě svědomí královny Anny Rakouské, kde rozhodoval o obsazování biskupských stolců, držel se stranou bojů Frondy a stavěl se proti jansenismu. Svým misionářům připomínal, že jejich poslání nespočívá v tom, aby sami Boha milovali, ale aby naučili i druhé milovat ho.
Zemřel pokojně 27. září 1660 v devětasedmdesáti letech v Saint-Lazare vyčerpán věkem a nemocí ve svém křesle u krbu. Podle tradice odešel se slovy důvěry a jménem Ježíšovým na rtech. Lev XIII. ho roku 1885 prohlásil za patrona všech katolických charitativních děl. Jeho ostatky spočívají v kapli mateřince lazaristů v pařížské Rue de Sèvres, srdce je uctíváno v kapli Zjevení v Rue du Bac. Roku 1833 se jeho jménem zaštítil Frédéric Ozanam, když zakládal Konference svatého Vincence de Paul, dodnes rozšířené po celém světě. Do našich zemí přišly vincentky z Vídně: hraběnka Ernestina z Arenbergu jim darovací listinou z 21. května 1841 věnovala pačlavické panství se závazkem ošetřovat nemocné a pečovat o chudé děti, záhy poté vznikl klášter v Kroměříži, roku 1922 povýšený na samostatnou českou provincii.
Svatý Vincenc de Paul je patronem všech charitativních organizací, vychovatelů v seminářích, sirotků a zajatců.
Bože, Tys povolal svatého Vincence de Paul, aby v chudých a opuštěných rozpoznal tvář Tvého Syna a aby milosrdenství neponechal náhodě, nýbrž mu dal řád a vytrvalost; dej i nám srdce citlivé k bídě druhých a ruce ochotné jí ulevit, abychom milovali skutkem a v pravdě. Prosíme o to na jeho přímluvu a skrze Tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, neboť On s Tebou žije a kraluje v jednotě Ducha svatého po všechny věky věků. Amen.
