Velký pátek
Připomínáme si Kristovo utrpení a smrt na kříži. Je to den přísného půstu a smutku, doba ticha a rozjímání.
Evangelia vyprávějí o tom, jak byl Ježíš souzen před Pilátem. I když Pilát třikrát prohlásil Ježíše za nevinného, dal Ježíše zbičovat a poté ukřižovat, aby vyhověl žádosti židovské rady – Sanhedrinu. Ježíš musel nést svůj kříž na Golgotu, místo ukřižování. Když pod tíhou kříže nakonec klesl po třetí, vojáci přiměli Šimona z Kyrény, aby mu kříž nesl on.
Na vrchu Golgota byl pak ukřižován mezi dvěma zločinci. V devátou hodinu, což odpovídá naší 3. hodině odpolední, skonal. V okamžiku jeho smrti zavládla tma, nastalo zemětřesení a chrámová opona se roztrhla. A vojáci losovali o jeho oděv.
Po jeho smrti Josef Arimatejský sňal Ježíšovo tělo s kříže, zavinul je do plátna s vonnými bylinami a uložil je do nového hrobu, který si nechal vyhloubit ve skále na své zahradě.
Ježíšovo utrpení a vykupitelská smrt ukřižováním se souhrnně označují jako utrpení (latinsky Passio – odtud pašijové hry) a jsou ústředními aspekty křesťanské teologie týkající se učení o spáse a vykoupení.
Těm, kdo se na něj dívají zvenčí, připadají Velký Pátek i Pašije často jako příliš krutá, naturalistická nebo pesimistická záležitost. Často slýcháme, že Zmrtvýchvstání je daleko „zajímavější“ či duchovně užitečnější, než každoroční prožívání muk Kristovy oběti. Krom toho těm „zvenčí“ připadá celá záležitost již dva tisíce let často mírně absurdní: vždyť se tu živý Bůh snižuje ke smrti, určené nejhorším zločincům. Ten, kdo může pohnout zemí a nebesy, ani nesestoupí z kříže, jak jej posměšně vyzývají přihlížející.
Jenže – v tom je právě obsažena nekonečná síla Kristovy oběti. Bez ní by nebylo ani Zmrtvýchvstání – a především ani vykoupení našich hříchů.
V římskokatolické církvi se na Velký pátek neslaví mše, ale „Slavnost utrpení a smrti Páně“, která má pevnou skladbu. Slavnost začíná bohoslužbou slova v úplném tichu: kněz s koncelebranty a ministranty přichází k oltáři. Několik okamžiků mlčky klečí nebo se klaní tváří k zemi. Věřící se modlí v tichu. Následuje bohoslužba slova – čtení z Písma (včetně Izaiášova „písně o Služebníku“) a především pašije, tedy evangelní vyprávění o umučení Páně, zpravidla podle Jana.
Po homilii se konají tzv. velkopáteční přímluvy – rozšířená modlitba věřících s deseti velkými úmysly za církev, papeže, katechumeny, nevěřící, vladaře a trpící svět. Druhou velkou částí je uctívání kříže: je přinesen a postupně odkrýván se zpěvem „Hle, kříž Páně“ a věřící se mu přicházejí poklonit, dotknout se jej nebo políbit.
Třetí částí je svaté přijímání: z boční kaple se přináší eucharistie, která byla konsekrována už na Zelený čtvrtek. Následuje jednoduchý obřad přijímání bez eucharistické modlitby – Kristus je totiž symbolicky mrtev. Po krátké závěrečné modlitbě se lidu dává požehnání, bez obvyklého propouštěcího rozeslání; liturgie končí v tichu a kříž zpravidla zůstává u oltáře až do začátku velikonoční vigilie.
Pane Ježíši Kriste,
na Velký pátek stojíme v tichu pod tvým křížem. Děkujeme ti, že jsi z lásky vzal na sebe lidskou vinu, bolest i opuštěnost a otevřel nám cestu k Otci.
Pamatuj na trpící, opuštěné, nemocné, pronásledované a umírající. Ať v hodině temnoty neztrácejí naději, protože tvůj kříž není znamením porážky, ale lásky silnější než hřích a smrt.
A nám dej tiché, věrné a pokorné srdce, abychom s tebou prošli cestou kříže a nezůstali stát jen u smutku, ale očekávali světlo vzkříšení. Neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.
