Svatý Ludvík Toulouský
Ludvík se narodil v únoru 1274 v Brignoles v Provence jako druhý syn Karla II. z Anjou, krále neapolského, a Marie Uherské. Po otcově i matčině linii byl příbuzný s dalšími královskými světci: jeho prastrýc z otcovy strany byl sv. Ludvík IX. Francouzský, pratetou jeho matky byla sv. Alžběta Uherská. Již v dětství se vyznačoval neobyčejnou zbožností a milosrdenstvím – tajně odnášel jídlo z hradního stolu chudým. V roce 1288, kdy mu bylo čtrnáct let, byl odeslán spolu se dvěma bratry jako rukojmí do Aragonského království jako záruka za otce, který byl poražen a zajat v námořní bitvě u Neapole. Sedm let věznění v hradě Sciurana v Tarragońské diecézi a zčásti v Barceloně strávil pod vedením františkánských lektorů, kteří se stali vychovateli zajatých princů. Toto nedobrovolné odloučení od světa se stalo pro Ludvíka školou duchovního života. Když vážně onemocněl, složil slib, že pokud se uzdraví, stane se františkánským řeholníkem.
Po propuštění se Ludvík vrátil do Neapole, kde se vzdal všech nástupnických práv ve prospěch bratra Roberta, a byl vysvěcen na kněze. Papež Bonifác VIII. trval na tom, aby mladý princ byl jmenován toulouským biskupem – jeho dynastické postavení nedovolovalo, aby zůstal prostým řeholníkem. Ludvík podmínku přijal, avšak prosil, aby mohl nejprve složit řeholní slib. Na Štědrý den roku 1296 přijal v Římě františkánský hábit a ihned složil slavnostní „profesi“. Hned nato byl Bonifácem VIII. vysvěcen na biskupa toulouského. Jako biskup nosil pod pontifikálním rouchem prostý řeholní hábit a občas také žebral, což bylo pro vznešeného prince formou duchovního cvičení. Určil také řádového bratra, který ho měl veřejně napomínat, kdykoli bylo třeba – a ten svůj úkol opravdu plnil.
Tři čtvrtiny biskupských příjmů věnoval na chléb pro chudé a na správu kostelů. Denně u svého stolu jedl spolu s pětadvaceti chudými. Jeho biskupské působení ale trvalo pouhých několik měsíců. Na zpáteční cestě z návštěvy u sestry, aragonské královny, dostal horečku a 19. srpna 1297 v Brignoles ve věku třiadvaceti let zemřel.
Záhy po jeho smrti se začaly u jeho hrobu dít zázraky. Kanonizační řízení zahájil Klement V. v roce 1307 a sv. Jan XXII., sám někdejší toulouský biskup, Ludvíka roku 1317 svatořečil. Byl teprve třetím řeholníkem z řádu Menších bratří, jemuž se po sv. Františkovi a sv. Antonínovi Paduánském dostalo této pocty. Jeho život byl krátký jako jiskra, ale ovlivnil mnohé. Zůstal po něm prostý výrok, který si ustavičně opakoval: „Ježíš Kristus je celým mým bohatstvím – on mi stačí.“
Sto let po jeho smrti Alfons V. Aragonský, zvaný Velkodušný, jeden z nejmocnějších panovníků své doby, nechal přenést Ludvíkovy ostatky z Marseille, kde původně odpočíval, do Valencie, svého tehdejšího hlavního města. Alfons byl hluboce oddán úctě ke sv. Ludvíkovi a získání jeho ostatků bylo pro něj prestižní záležitostí. Relikvie světce královského rodu, kanonizovaného a s prokázanými zázraky měly pro panovníka obrovskou politickou i duchovní hodnotu. Ludvík je patronem Toulouse, Marseille, Neapole, Valencie a pochopitelně také františkánů.
Věřící se k němu obracejí o přímluvu při rozhodování mezi světskou kariérou a duchovním povoláním, v situaci, kdy je nutno se vzdát majetku nebo společenského postavení a v situacích nedobrovolného omezení svobody.
Bože, Tys naplnil svatého Ludvíka svou láskou, dal jsi mu víru, která přemáhá zlobu světa, a přidružil jsi ho k zástupu svatých biskupů; na jeho přímluvu dej i nám vytrvalost ve víře a lásce, abychom měli spolu s ním účast na Tvé slávě. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť On s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
