Svatý Paschal Baylón
Paschal se narodil 16. května 1540 v městečku Torrehermosa v aragonském království ve Španělsku, na slavnost Seslání Ducha svatého — Letnice, které se tehdy nazývaly Pascua rosada, a právě podle tohoto svátku dostal jméno. Pocházel z početné, chudé a pokorné rodiny, v níž vládla hluboká zbožnost, zvláště díky matce, velké ctitelce Nejsvětější svátosti. Od útlého věku ho otec posílal pást stáda, a tak malý Paschal trávil dny na pastvinách, kde chválil Boha a zpíval písně k Panně Marii. Sám se naučil číst — prosil kolemjdoucí, aby mu ukazovali písmena v knihách, které nosil s sebou na pastviny, což bylo pro chlapce z jeho prostředí něco zcela výjimečného. Když dospěl, byl tak poctivý a schopný, že mu jeden z jeho zaměstnavatelů nabídl ruku své dcery. Paschal však cítil povolání k řeholnímu životu a nabídku odmítl.
V osmnácti letech se v Monforte del Cid poprvé setkal s františkány z kláštera Santa Maria di Loreto. Zpočátku ho nepřijali, snad pro mladý věk, ale nakonec roku 1564 vstoupil k Menším bratřím a cele se oddal životu v pokání. Ačkoli ho představení pobízeli, aby studoval na kněze, zvolil si pokorný stav laického bratra. Sloužil postupně jako vrátný, kuchař, zahradník i almužník. Ve funkci vrátného, kdy se staral o chudé přicházející ke dveřím kláštera, získal pověst velké štědrosti — spolubratři se ho někdy dokonce pokoušeli mírnit v jeho velkorysosti. Každou volnou chvíli trávil v modlitbě před Nejsvětější svátostí, často strávil celou noc na kolenou či tváří k zemi před oltářem. Právě pro tuto hlubokou eucharistickou úctu mu pozdější generace daly přízvisko „Serafín Eucharistie“.
Kolem roku 1576 byl vyslán do Francie, kde na své cestě procházel oblastmi ovládanými Hugenoty. Nebál se kázat odpadlým katolíkům a při jedné veřejné disputaci tak přesvědčivě obhájil nauku o skutečné přítomnosti Krista v Eucharistii, že přivedl mnohé posluchače zpět ke katolické víře. Rozhořčený dav ho však zbil a pokusil se ho ukamenovat. Paschal jen tak tak vyvázl životem a z útoku si odnesl trvalé zranění ramene, které mu působilo bolest po zbytek života. Po návratu do Španělska sepsal knížečku o Eucharistii a o autoritě papeže a pokorně se vrátil k běžným povinnostem — jako by se nic zvláštního nestalo. Přestože měl jen skromné vzdělání, vyhledávali ho lidé všech stavů a žádali ho o radu. Když jeden z představených viděl jeho modlitební zápisky, údajně řekl: „Co si počneme? Tyto prosté duše nám berou nebe z rukou. Nezbývá než spálit naše učené knihy!“ Na to mu spolubratr odpověděl: „Na vině nejsou knihy, ale naše pýcha. Tu spíše spalme!“
Poslední tři roky svého života strávil Paschal v klášteře ve Villarrealu u Valencie jako vrátný a almužník. Při sběru almužen onemocněl a 17. května 1592 zemřel — opět na Letnice, tedy o svátku, o němž se před dvaapadesáti lety narodil. Podle tradice vydechl naposledy v okamžiku proměňování při slavné mši svaté. Jeho hrob ve Villarrealu se okamžitě stal poutním místem a začaly se u něj dít zázraky. Jeho neporušené tělo bylo po staletí uctíváno, avšak během španělské občanské války ve třicátých letech 20. století bylo znesvěceno a spáleno. Několik úlomků kostí se však zachovalo a je uloženo v obnovené bazilice sv. Paschala ve Villarrealu — na místě, kde tento pokorný pastýř, který celý život hledal Krista v nejprostších věcech, vydechl naposledy.
Bože, Tys vyznamenal svatého Paschala podivuhodnou láskou k svatým tajemstvím Těla a Krve Tvého Syna; dopřej nám milostivě, abychom jako on přijímali z této nebeské hostiny hojnost duchovních darů. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
