Svatý Prosper Akvitánský

Narodil se kolem roku 390 v římské provincii Akvitánii, snad v okolí Limoges, a dostalo se mu vynikajícího klasického vzdělání, patrně v Bordeaux, jež zahrnovalo vědy posvátné i světské. Patří k oné nepříliš četné, ale o to vzácnější skupině světců, kteří nikdy nepřijali kněžské svěcení: byl laik v plném slova smyslu, ženatý a vzdělaný, a přesto zanechal v dějinách církevního myšlení stopu hlubší než mnozí biskupové své doby. Když po roce 410 sužovaly Galii gótské vpády, ocitl se kolem roku 417 jako uprchlík v Marseille, kde se připojil k mnišské komunitě a oddal se studiu teologie.

Dějinné poslání nalezl ve sporu, jenž tehdy rozděloval jihogalskou církev – v zápase o semipelagianismus, o správné pochopení Boží milosti.

Pelagianismus (nazývaný podle mnicha Pelagia z počátku 5. století) byl heretická nauka, podle níž člověk může vlastními silami dosáhnout spásy a konat dobro bez nutné Boží milosti — popíral dědičný hřích a tvrdil, že Adam dal lidstvu jen špatný příklad – a Kristus ten dobrý. Tuto nauku církev odsoudila již v 5. století.

Semipelagianismus byl o něco mírnější směr: jeho stoupenci dědičný hřích i nutnost milosti uznávali, ale tvrdili, že první krok k víře – počáteční touhu obrátit se k Bohu – může člověk učinit sám od sebe, a teprve poté nastupuje Boží milost. Právě proti tomu Prosper hájil důsledně augustinovské stanovisko, že milost předchází a působí i tu první jiskru touhy po Bohu.

Prosper byl neúnavným a věrným obhájcem nauky svatého Augustina o milosti, předurčení a svobodné vůli. Roku 428 napsal samému Augustinovi do africké Hippony dopis s prosbou o pomoc; biskup mu odpověděl dvěma spisy, jež dnes známe jako O předurčení svatých a O daru vytrvalosti. Tak se z prostého laika stal Augustinův nejhorlivější žák a po mistrově smrti roku 430 i strážce jeho odkazu.

Rok po Augustinově skonu se Prosper vydal s přítelem Hilariem do Říma, aby u papeže Celestina I. vymohl potvrzení pravověrnosti Augustinova učení; papež vskutku vydal list na obranu zesnulého učitele. Sám Prosper přitom přísnou augustinovskou nauku obezřetně vyvážil důrazem na to, že Bůh chce spásu všech lidí. Když pak roku 440 nastoupil na Petrův stolec svatý Lev Veliký, povolal vzdělaného Akvitánce do Říma a učinil jej svým tajemníkem a notářem. Prosper mu pomáhal s korespondencí proti bludařům a mnozí badatelé soudí, že na slavných Lvových teologických listech má značný podíl jeho pero.

Zbytek života strávil v Římě po boku papeže a zemřel kolem roku 455, patrně v Římě. Zanechal po sobě bohaté dílo – teologické polemiky, básně, sbírku augustinovských výroků Liber sententiarum, z níž později čerpal druhý oranžský sněm roku 529, který semipelagianismus s konečnou platností odsoudil. Jeho největším dílem je Kronika, světové dějiny od pádu Adama až po dobytí Říma Vandaly roku 455. Prosper navazoval na Jeronýma a stal se jedním z cenných svědků přechodu antického světa v barbarskými národy ovládaný středověk. Jemu bývá připisován i proslulý křesťanský axiom lex orandi, lex credendi – neboli zákon modlitby je zákonem víry. Tak zůstává tento laik a učenec připomínkou, že i bez svěcení lze sloužit církvi perem, věrností pravdě a láskou k milosti Boží.

Svatý Prosper je patronem básníků.

Bože, prameni vší milosti, Ty nás předcházíš svou láskou dříve, než tě stačíme hledat, a všechno dobré v nás je darem tvé štědrosti. Na přímluvu svatého Prospera, věrného obránce Tvé milosti, nauč nás vyznávat, že bez Tebe nezmůžeme nic, a dej, ať to, o co v modlitbě prosíme, svým životem naplňujeme. Prosíme o to skrze Tvého syna, Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.