Svatý Jeremiáš
Jeremiáš se narodil kolem roku 650 př. Kr. v kněžské rodině v Anatótu, městě vzdáleném několik kilometrů severně od Jeruzaléma. Byl synem Chilkijášovým a je možné, že pocházel z rodu kněze Abiatara, kterého kdysi král Šalomoun do Anatótu vyhnal. Jeho jméno v hebrejštině (Jirmejahu) znamená „Hospodin povyšuje" nebo „Hospodin pozvedá".
Bůh ho povolal za proroka velmi mladého slovy: „Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě… Neboj se, vždyť já jsem s tebou… vložil jsem svá slova do tvých úst!“. Jeremiáš zpočátku váhal. Nepovažoval se za člověka vhodného pro tak těžké poslání. Ve chvílích zoufalství dokonce proklínal den svého narození. Přesto svůj úkol nikdy neodmítl.
Jeremiáš působil více než čtyřicet let za vlády pěti judských králů v jednom z nejtěžších období dějin Izraele. Judské království se ocitlo mezi dvěma soupeřícími velmocemi — Babylonskou říší na severu a Egyptem na jihu. Jeremiáš neúnavně vyzýval lid k obrácení a varoval před katastrofou, která přijde, pokud se lidé neodvrátí od modloslužby a nepravosti.
K předání svého poselství používal i dramatická symbolická gesta: jednou si vložil na šíji dřevěné jařmo, aby ukázal, že Jeruzalém padne pod jařmo Babylonu. Jindy rozbil hliněnou nádobu na nádvoří chrámu, čímž naznačoval blížící se zkázu. Bůh mu přikázal žít v celibátu — to mělo připomínat Izraeli, že v zemi není budoucnost pro nové rodiny.
Za svá slova platil krutou daň. Chrámový dozorce Pašchúr ho dal zbičovat a zavřít do klády. Později ho spustili do studny plné bahna, aby tam zemřel hlady — zachránil ho odvážný Etiopan Ebed-Melech. Král Sidkijáš ho držel ve vězení. Vlastní rodina jím opovrhovala, spoluobčané ho označovali za zrádce a nepřítele lidu, protože hlásal potřebu podřídit se Babylonu.
Jeremiášovo varování se naplnilo. V roce 587 př. Kr. vtrhla Nebúkadnesarova armáda do Jeruzaléma, zničila město i chrám a lid odvlekla do babylonského zajetí. Babyloňané paradoxně proroka osvobodili z vězení, nabídli mu pohodlný život u svého dvora — on však raději zůstal v troskách, u svého lidu.
Po zavraždění babylonského místodržitele Gedaljáše se zbytek judského lidu ve strachu rozhodl uprchnout do Egypta. Jeremiáše vzali s sebou proti jeho vůli. Podle tradice tam pokračoval v proroctvích, ale když ohlásil, že Babylon si podmaní i Egypt, rozzuření krajané ho ukamenovali.
Jeremiáš nebyl jen prorokem soudu a zkázy. Právě od něho zaznívá jeden z nejkrásnějších a nejhlubších příslibů celého Starého zákona: „Uzavřu s domem Izraele a s domem Judovým novou smlouvu! Svůj zákon dám do jejich nitra a napíšu jim ho do srdce.“ Vtěchto slovech vidíme předpověď Kristovy Nové smlouvy — sám Ježíš při Poslední večeři řekl: „Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví.“
Svou víru v budoucí obnovu Izraele Jeremiáš vyjádřil i pozoruhodným praktickým činem — uprostřed obléhání Jeruzaléma koupil pole ve svém rodném Anatótu, čímž dal najevo přesvědčení, že v této zemi se bude opět kupovat a prodávat.
Mnozí bibličtí badatelé vidí v Jeremiášovi předobraz Ježíše Krista. Oba byli posláni k svému lidu s nepopulárním poselstvím. Oba plakali nad Jeruzalémem. Oba byli odmítnuti, pronásledováni a trpěli. Oba hlásali Boží milosrdenství i soud. Není náhodou, že když se Ježíš ptal učedníků „Za koho mě lidé pokládají?", jednou z odpovědí bylo právě: „Za Jeremiáše“.
Jeremiášovi jsou připisovány dvě starozákonní knihy: Kniha Jeremiášova, obsahující jeho proroctví, životopisné úseky i historické zprávy, a Kniha Pláč (Žalozpěvy) – pět elegických básní oplakávajících zničení Jeruzaléma. Při zapisování jeho proroctví mu pomáhal věrný písař Báruk, který sepsal Jeremiášova slova tak, jak mu je prorok diktoval.
Všemohoucí, věčný Bože, Tys posiloval svatého proroka Jeremiáše, aby hlásal Tvé slovo pravdy, i když byl za to pronásledován. Na jeho přímluvu dej i nám sílu, abychom z lásky k Tobě snášeli všechny obtíže spojené s hlásáním pravdy a usilovně směřovali k Tobě, jedinému zdroji života. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
