Svatý Dominik
Dominik se narodil někdy mezi lety 1170 a 1175 v severokastilské vsi Caleruega v rytířské rodině Guzmánů. V sedmi letech ho rodiče svěřili na výchovu strýci knězi a asi od patnácti studoval v Palencii filosofii a teologii. Z těch let pochází výjev, který o něm vypovídá víc než dlouhé chvalořeči: když v kraji vypukl hladomor, prodal Dominik své knihy – v tehdejších poměrech majetek nesmírné ceny a nástroj celé jeho budoucí dráhy – aby měl co dát hladovějícím. Po studiích vstoupil do katedrální kapituly v El Burgo de Osma, kde se už roku 1201 stal zástupcem převora, a o dva roky později doprovázel svého biskupa Diega na diplomatické cestě do severní Evropy. Právě tehdy projížděl jižní Francií a poprvé spatřil kraj prostoupený katarským učením. Podle staré tradice strávil v Toulouse celou noc rozmluvou s hostinským, který se hlásil ke kacířům, a k ránu ho získal zpět – a zároveň pochopil, čeho se církvi v té zemi nedostává.
Nedostávalo se jí kazatelů, kteří by mluvili srozumitelně a žili tak, jak kážou. Papežští legáti přijížděli do Languedoku s průvodem a nádherou, kdežto kataři byli chudí a chodili bosí. Lid hodnotil to, co viděl. Dominik zvolil druhou možnost: putoval pěšky, bez peněz, žil z almužen a spoléhal jen na to, že pravda obstojí, dostane-li se jí čestného slyšení. Roku 1206 založil v Prouille komunitu žen obrácených od katarství – první dům budoucího řádu, jeho mužská větev vznikla v Toulouse. Pro nové společenství přizpůsobil řeholi svatého Augustina a papež Honorius III. je 22. prosince 1216 oficiálně potvrdil. Rok nato udělal Dominik krok, který jeho současníky zaskočil: sotva sestavenou hrstku bratří rozeslal do Paříže, Bologne a Španělska. Obilí se má rozsévat, nikoli skladovat, vysvětlil jim. Tak vznikl řád, v němž se studium stalo formou askeze a kazatelna nástrojem, který měl nahradit meč – spojení učenosti s apoštolskou chudobou, na němž později vyrostli Albert Veliký i Tomáš Akvinský.
Po generální kapitule roku 1221 v Bologni byl Dominik už zcela vyčerpán prací i tvrdou askezí. Zemřel tam 6. srpna, sotva padesátiletý, a s bratřími se rozloučil slovy, že po smrti jim bude užitečnější než zaživa. Pohřben byl podle vlastního přání v klášterním kostele svatého Mikuláše, dnešní bazilice svatého Dominika, a kardinál Ugolino, který se pohřbu účastnil, ho – už jako papež Řehoř IX. – 3. července 1234 svatořečil.
S Domiikovým jménem se pojí dvě velké tradice. Ta první vypráví, že jeho matce se před narozením zdálo o psu, který vyskočil z jejího klína a s hořící pochodní v tlamě zapaloval svět – obraz, z něhož středověk odvodil hravou latinskou slovní hříčku Domini canes, psi Páně. Ta druhá mu připisuje růženec, přijatý z rukou Panny Marie v Prouille; historikové v ní vidí zbožnou tradici doloženou až od 15. století, kdežto řád ji chová jako svůj nejvlastnější poklad a církev nikomu nebrání v ni věřit. Doplňme ještě, že s inkvizicí, kterou mu pozdější polemika ráda přičítá, Dominik osobně nic společného neměl. Papežská inkvizice vznikla až celé desetiletí po jeho smrti.
Je patronem Bologne, dominikánů, ale také krejčích a astronomů a bývá vzýván proti krupobití. Do českých zemí dorazili jeho bratři už roku 1222.
Bože, Otče všemohoucí, Tys povolal svatého Dominika, aby uprostřed zmateného věku hlásal Tvou pravdu nikoli mocí, nýbrž chudobou, studiem a trpělivým slovem; dej i nám odvahu mluvit tam, kde je snazší mlčet, a milost, abychom svým životem nepopírali to, co ústy vyznáváme. Prosíme o to skrze Tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, neboť On s Tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků. Amen.
