Svatá Terezie Benedikta od Kříže
Narodila se na Den smíření, tedy 12. října 1891 ve Vratislavi, v liberální židovské rodině jako nejmladší dítě. Poctivé hledání pravdy ji přivedlo ke studiu filosofie a jako jedna z mála žen své doby se vydala na univerzitní dráhu. Ve čtrnácti letech opustila víru svých rodičů a nadlouho zůstala u přesvědčeného ateismu. Studia ji dovedla k Edmundu Husserlovi, u něhož se po doktorátu stala asistentkou, a její budoucnost se zdála jasně narýsovaná. Zlom přinesla smrt filosofa Adolfa Reinacha na frontě v první světové válce. Jeho vdova požádala Editu, aby uspořádala rukopisy z pozůstalosti, a tak mladá ateistka stanula tváří v tvář ženě, kterou víra držela nad propastí, jež ji hrozila pohltit. Rozhodující noc přišla při pobytu u přítelkyně, kde vzala do ruky vlastní životopis svaté Terezie z Ávily; od knihy se nedokázala odtrhnout a ráno si šla koupit katechismus a misálek. Pokřtěna byla 1. ledna 1922.
Následujících jedenáct let žila jako katolická filosofka a učitelka – nejprve v ústavu dominikánek ve Speyeru, později přednášela pedagogiku v Münsteru. Překládala Tomáše Akvinského a pokoušela se o něco, co tehdy vůbec nebylo samozřejmé: propojit fenomenologickou školu, z níž vyšla, se scholastickou tradicí. V dubnu 1933, sotva dva měsíce po Hitlerově nástupu, napsala papeži Piovi XI. dopis, v němž popsala, co se v Německu děje, a naléhala, aby církev nemlčela, varovala v něm, že mlčení dlouhodobě mír s novou vládou nevykoupí, protože boj proti katolictví bude veden jen tišeji a méně brutálně než proti Židům, nikoli však méně soustavně. Odpovědi se nedočkala a téhož měsíce přišla kvůli svému původu o místo. Uskutečnila tedy touhu, kterou nosila od svého křtu, a vstoupila na Karmel v Kolíně nad Rýnem, kde ke jménu Terezie připojila Benedikta od Kříže, věčné sliby složila v dubnu 1938. Se svolením představených psala dál – vznikly tak Konečné a věčné bytí a nedokončená Věda kříže, studie o svatém Janovi od Kříže, na níž pracovala doslova do dne zatčení.
Po takzvané křišťálové noci uprchla do konventu v holandském Echtu. Osudným se jí paradoxně stalo statečné gesto nizozemských biskupů, kteří veřejným prohlášením odsoudili rasové základy nacismu a vyzvali věřící k obraně Židů. Okupační moc odpověděla tím, že dala pozatýkat pokřtěné Židy a poslala je do vyhlazovacích táborů. Pro Editu a její sestru Růženu, jež ji na cestě víry následovala, přišlo gestapo 2. srpna 1942. Edita vzala sestru za ruku a řekla jen: „Pojďme – za náš národ!“ Ve sběrných táborech se podle svědectví ujímala dětí odloučených od matek a těch, o něž matky zlomené utrpením už nedokázaly pečovat. Transport vypravený 7. srpna z Westerborku dorazil 9. srpna do Osvětimi a lidé, kteří v něm přijeli, nebyli zařazeni na práci – týž den zemřeli v plynové komoře. Terezie Benedikta byla blahořečena 1. května 1987, svatořečena 11. října 1998 a 1. října 1999 prohlášena spolupatronkou Evropy. Kanonizace vyvolala nesouhlas části židovských organizací, podle nichž zemřela pro svůj původ, nikoli pro víru; církev namítala, že příčinou zatčení bylo právě vystoupení jejích biskupů proti pronásledování Židů. Obojí je vlastně pravda a snad právě proto je Terezie Benedikta Steinová tak nesnadno zařaditelná – zemřela jako Židovka mezi Židy a zároveň jako řeholnice kvůli činu své církve.
Bože Abrahamův, Izákův a Jákobův, Ty jsi svou služebnici Terezii Benediktu vedl od hledačství k pravdě, od pravdy ke kříži a od kříže k oběti za svůj lid; dej i nám lásku k pravdě, která se nebojí, a nauč nás nemlčet tam, kde mlčení znamená souhlas. Prosíme o to skrze Tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, neboť On s Tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků. Amen.
