Svatý Mikuláš z Tolentina
Narodil se kolem roku 1245 v italském městečku Sant'Angelo in Pontano jako vymodlené dítě. Jeho rodiče, Compagnone a Amata, zůstávali po léta bezdětní. Ale pak se z pouti ke hrobu svatého Mikuláše v Bari vrátili s nadějí. A skutečně, rok nato se jim narodil syn, a tak mu dali jméno svého přímluvce a zaslíbili ho Bohu. Chlapec byl vážný, zbožný a nadaný; už jako mladík se stal kanovníkem v rodném městě, ale životní cestu mu ukázalo až kázání augustiniánského poustevníka o pomíjivosti světa. Kolem osmnáctého roku vstoupil do řádu poustevníků svatého Augustina, nedávno sjednoceného žebravého společenství, a roku 1273 byl vysvěcen na kněze. Prvních několik let strávil na různých místech řádové provincie než ho, podle legendy, hlas ve snu vyzval: „Do Tolentina, do Tolentina.“ Tam přišel roku 1275 a zůstal třicet let, až do své smrti.
V Tolentinu, městě zmítaném spory mezi guelfy a ghibelliny (stoupenci papeže a stoupenci císaře, jejichž soupeření tehdy rozdělovalo italská města na dva znepřátelené tábory), se stal mužem, za nímž lidé chodili se vším možným: kázal, zpovídal, navštěvoval nemocné a vězně, smiřoval rozhádané rodiny a rozdával chudým, snad i to, co sám neměl. Sám se sebou přitom zacházel s tvrdostí, kterou i jeho představení pokládali za přehnanou, a když mu nařídili jíst maso, aby se zotavil z nemoci, podání praví, že mu Panna Maria s Augustinem a Monikou poradila jiný lék: kousek chleba namočený ve vodě, po němž se uzdravil. Odtud vzešel zvyk svěcení „chleba svatého Mikuláše“, který augustiniáni dodnes žehnají a rozdávají nemocným. Známý je i příběh o pečené koroptvi, kterou mu předložili k jídlu a jíž Mikuláš požehnal, načež odletěla oknem – proto bývá zobrazován s ptákem na míse. Legenda vypráví, že ho po léta provázela hvězda, jež mu svítila cestou z rodného města do Tolentina a kterou má na obrazech na hrudi, a že ho ďáblové, rozlícení jeho modlitbami, jedné noci zbili tak, že zůstal do smrti chromý. Především se však stal přímluvcem za duše v očistci: když se mu zjevil zemřelý spolubratr a prosil ho o mše za trpící duše, sloužil za ně týden bez přestání a od té doby je jejich patronem.
Zemřel 10. září 1305 po dlouhé nemoci a hned po smrti se k němu lidé široko daleko začali obracet o přímluvu jako ke světci. Kanonizační proces, zahájený již roku 1325, zaznamenal 371 svědectví a bylo uznáno 301 zázraků, ale kvůli avignonskému zajetí a schismatu se svatořečení protáhlo. Dokončil je až papež Evžen IV. o Letnicích 5. června 1446 a Mikuláš se stal prvním svatým augustiniánského řádu po jeho sjednocení. Jeho hrob v tolentinské bazilice, vyzdobené jedinečnými freskami ze 14. století, se stal jedním z nejvýznamnějších poutních míst střední Itálie. Mikulášovy ostatky, dlouho ztracené, byly znovu nalezeny až roku 1926. Je patronem duší v očistci, umírajících, nemocných a námořníků. Je uctíván v Itálii, Španělsku, Latinské Americe i na Filipínách, v Praze připomíná jeho úctu barokní obraz od Antonína Stevense ze Steinfelsu v augustiniánském kostele svatého Tomáše na Malé Straně.
Pane Bože, Ty, jenž jsi svatého Mikuláše z Tolentina učinil přímluvcem duší, jež ještě čekají na Tvou tvář, a dal mu chléb útěchy pro nemocné i slovo smíru pro rozhádané; dej nám na jeho přímluvu soucit, dej, ať nezapomínáme prosit za zemřelé, kteří potřebují naí přímluvy, a dej nám víru, která ve všem, i v hladu, sporu a nemoci, hledá Tvůj pokoj. Skrze Tvého Syna, Ježíše Krista, neboť On s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
