Svatá Brigita Švédská
Svatá Brigita se narodila roku 1303 na zámku Finsta severně od Stockholmu v jednom z nejvznešenějších švédských rodů; její otec Birger Persson byl guvernérem a příbuzným švédských králů. Od dětství vyrůstala v prostředí hluboké víry a už v sedmi letech začala mít mystická vidění, která ji provázela po celý život. V jednom z nich spatřila ukřižovaného Krista a na svou otázku, kdo mu způsobil takové utrpení, uslyšela odpověď, jež se jí nesmazatelně vryla do srdce: všichni, kdo na Boží lásku zapomínají a pohrdají jí. Ve čtrnácti letech byla podle dobových zvyklostí provdána za urozeného Ulfa Gudmarssona, s nímž prožila spořádané manželství a stala se matkou osmi dětí. Její dcera Kateřina je rovněž uctívána jako světice.
Brigita tak spojila ve svém životě zkušenost manželky a matky s hlubokým duchovním povoláním. Po čase pobývala jako první dvorní dáma na dvoře krále Magnuse, kde nemlčela, když viděla mravní nedostatky mocných. Po manželově smrti se plně obrátila k odříkavému životu, vstoupila do třetího řádu svatého Františka a rozhodla se založit nový řeholní řád — Řád Nejsvětějšího Spasitele, zaměřený k uctívání trpícího Krista. Roku 1349 se vydala na dalekou pouť do Říma, aby získala jubilejní odpustky, a především dosáhla papežského schválení své řehole; velkou část cesty vykonala pěšky, z větší části bosa. Schválení řádu se dočkala až roku 1367 od papeže Urbana V.
Léta strávená v Římě a na cestách vyplňovala Brigita neúnavnou poutní a nápravnou činností. S prorockou otevřeností, jakou znala i její současnice svatá Kateřina Sienská, promlouvala k předním osobnostem své doby, kárala zlořády mezi mocnými i v církvi a naléhala na papeže, aby se z avignonského vyhnanství vrátili do Říma. Vedle toho po sobě zanechala rozsáhlé duchovní dílo, jehož jádrem je osm knih Zjevení, zachycujících především Kristovo utrpení, jeho narození a tajemství Panny Marie. Své vidění zapisovala v mateřském jazyce a jeho hloubka a krása z něj učinily jeden z pokladů středověké mystiky. Na sklonku života podnikla ještě velkou pouť do Svaté země; po návratu do Říma, oslabena nemocí, 23. července 1373 zemřela.
Její ostatky byly rok po smrti převezeny do švédské Vadsteny, kolébky jejího řádu, kde spočívají dodnes. Pro mimořádný život i pro množství zázraků ji papež Bonifác IX. prohlásil roku 1391 za svatou. Roku 1999 ji papež Jan Pavel II. jmenoval jednou z patronek Evropy – po boku svaté Kateřiny Sienské a svaté Terezie Benedikty od Kříže – a vyzdvihl přitom její hluboký vztah ke Kristu a k církvi i odvahu mluvit prorockým hlasem k papežům i králům. poutníků, Je také považována za patronku umírajících a bývá vzývána za dobrou smrt. Svatá Brigita zůstává výmluvným svědectvím o tom, že cesta ke svatosti vede i skrze manželství, mateřství a odpovědnost za svět, a že věrnost Bohu nám dodává odvahu nebát se lidí.
Bože, Otče věčné lásky, Tys svaté Brigitě odhalil tajemství utrpení svého Syna a naplnil ji odvahou promlouvat pravdivě k mocným tohoto světa. Na její přímluvu dej i nám, ať rozjímáme o Kristově kříži s láskou, ať se nebojíme hájit pravdu a ať Tě hledáme věrně ve všech povoláních, do nichž nás voláš. Skrze Krista, našeho Pána, jenž s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje na věky věků. Amen.
