Svatý Vojtěch, patron České země
Narodil se kolem roku 956 na hradišti Libice nad Cidlinou jako syn knížete Slavníka a jeho manželky Střezislavy. Slavníkovci patřili k nejmocnějším rodům raného českého státu a jejich panství ve východních Čechách soupeřilo s rostoucí mocí Přemyslovců.
Když chlapce v dětství postihla těžká nemoc, rodiče ho ve strachu o jeho život zaslíbili duchovní dráze. Základy vzdělání získal od kněží na Libici, poté odešel do Magdeburku, kde devět let studoval na tamní katedrální škole — jednom z nejpřednějších učilišť tehdejší Evropy. Zde při biřmování přijal jméno arcibiskupa Adalberta – a jako Adalbert je Vojtěch také znám v celém světě mimo český a polský prostor.
Z Magdeburku se kolem roku 981 vrátil jako jeden z nejvzdělanějších mužů své doby. V Praze vstoupil do služeb prvního českého biskupa Dětmara, a když ten roku 982 zemřel — podle legendy za děsivých výjevů, kdy na smrtelném loži vyznával, že jej temní duchové stahují do záhuby za jeho přílišnou shovívavost — byl mladý Vojtěch zvolen jeho nástupcem. Biskupské svěcení přijal roku 983 ve Veroně za přítomnosti císaře Oty II.
Vojtěch se úřadu ujal s horlivostí, která však brzy narazila na odmítavý postoj jeho „oveček“. Křesťanství bylo v Čechách desátého století sotva víc než tenký nátěr na pohanském smýšlení — běžně se provozovaly pohanské kulty, velmožové žili v mnohoženství, kvetl obchod s křesťanskými otroky a kněží se svým životním stylem přizpůsobovali světským pánům. Vojtěch proti tomu všemu vystupoval s nesmlouvavou přísností: kázal proti otrokářství, pijáctví, sňatkům mezi příbuznými i kněžskému manželství. Jenže česká společnost jeho volání po nápravě odmítala, šlechta se mu stavěla na odpor a ani klérus nebyl ochoten měnit zaběhané pořádky. Po pěti letech marného úsilí Vojtěch roku 988 znechucen opustil Prahu.
Zamířil nejprve na Monte Cassino a posléze do benediktinského kláštera svatých Bonifáce a Alexia na římském Aventinu, kde roku 990 složil řeholní sliby. Konečně našel pokoj, po němž toužil — ale ne nadlouho. Kníže Boleslav II. vyslal do Říma poselstvo a papež přikázal Vojtěchovi, aby se vrátil ke svému stádu. Vojtěch uposlechl, přivedl s sebou skupinu italských mnichů a roku 993 s nimi založil Břevnovský klášter, první mužský klášter v Čechách. Avšak poměry se nezměnily. Když Vršovci porušili právo církevního azylu, vtrhli do kostela a před biskupovýma očima zabili ženu obviněnou z cizoložství, bylo to pro Vojtěcha poslední kapkou. Vrahy uvrhl do klatby a kolem roku 994 opustil Čechy podruhé — tentokrát definitivně. O rok později, 28. září 995, Přemyslovci vyvraždili na Libici téměř všechny Slavníkovce. Vojtěch a jeho bratr Radim, kteří byli v tu dobu v cizině, přežili jako jediní svého rodu.
Vojtěch, nyní biskup bez diecéze a kníže bez domova, hledal nový smysl svého povolání. Cestou z Říma se zastavil v Uhrách u dvora knížete Gejzy, kde podle tradice pokřtil a biřmoval mladého Štěpána — budoucího prvního uherského krále a světce. Nakonec, s papežovým svolením odejít k pohanům, pokud ho Čechy nepřijmou zpět, zamířil roku 997 do Polska ke knížeti Boleslavu Chrabrému a odtud na misijní cestu k pohanským Prusům v Pobaltí. Dne 23. dubna 997 byl na této výpravě i se svými druhy zavražděn — podle legend proboden kopím nebo ubit veslem. Bylo mu přibližně jedenačtyřicet let.
Boleslav Chrabrý jeho tělo od Prusů vykoupil — prý je vyvážil zlatem — a nechal je slavnostně uložit v Hnězdně, čímž pro mladé polské knížectví získal vlastního mučedníka a světce. Již roku 999 byl Vojtěch papežem Silvestrem II. prohlášen za svatého. Císař Ota III. vykonal pouť k jeho hrobu a u Vojtěchova věčného odpočinku v Hnězdně bylo zřízeno arcibiskupství — čest, které se Praha dočkala až o staletí později.
Vojtěch se stal patronem Polska, Uher a posléze i Čech, jejichž obyvatelé si na svého proroka, jak už to bývá, vzpomněli trochu pozdě. Je druhým nejvýznamnějším patronem české země, hned po svatém Václavovi. Vojtěchovi je mimo jiné připisováno autorství nejstarší české duchovní písně Hospodine, pomiluj ny.
Bože, Tys naplnil svatého biskupa Vojtěcha touhou po spáse duší a posiloval ho, aby svou věrnost potvrdil mučednickou smrtí; na jeho přímluvu pomáhej biskupům a kněžím, aby svědomitě konali svou službu, a lid, který jsi jim svěřil, posiluj, ať ochotně kráčí cestou, kterou ho jeho pastýři vedou. Prosíme Tě o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
