Popisek: Všichni se milujeme
|
Autor: Žertovná koláž Ondřej Höppner
Jeden národ! Jeden vůdce! Jeden svět!
Erika Magdalena Hájková Praze proběhl ve dnech 4.až 13. 3. 2013 největší filmový festival nikoli jen v České republice, ale také v Evropské unii či možná i na světě – festival Jeden svět. Jeho poněkud fašistický název dobře koresponduje s tím, že pořadatelem byl, již tradičně, Člověk v tísni
Tato obecně prospěšná společnost organizovala vše tentokrát ve spolupráci s moderním řetězcem rychlého občerstvení pro bohaté. Festival dokumentárních filmů, věnovaných problematice lidských práv, se tentokrát konal pod příznačným heslem našich zelených slepičích farem: „Bojíte se snášet?“
Šlo o akci mimořádně úspěšnou, vždyť proti loňsku se podle organizátorů zvýšil počet diváků zhruba o čtvrtinu. Sečtou-li se čísla z pražských projekcí a všech čtyřiceti měst, která festival po své každoroční pražské premiéře postupně „infiltruje“ – nepočítaje v to množství studentů středních a vysokých škol v rámci projektu Jeden svět na školách –, činila návštěvnost již v roce 2012 něco kolem stovky tisíc diváků, tedy jedno procento občanstva naší země.
„Lidská práva“ a „výchova ke snášenlivosti“
Pro srovnání – nejnavštěvovanější mainstreamový „blockbuster“ vidělo v roce 2012 v českých kinech tolik platících diváků, že „letní“ festival jihlavský, jinak zdánlivě srovnatelný, měl podle svých organizátorů návštěvnost zhruba třetinovou. Toto srovnání ovšem kulhá podstatně více, než srovnání první. Jakákoli myslitelná podobnost mezi oběma festivaly končí u toho, že v obou případech jde o přehlídky dokumentárního filmu. Nesrovnatelné jsou především programově. Počet diváků totiž není v případě Jednoho světa tím, co je na festivalu nejpozoruhodnějšího.
Na rozdíl od festivalu jihlavského jde tedy o festival „kvalifikovaný“ – v některých smyslech toho slova. Jeden svět se nepokojí s tím, aby byl „pouze“ festivalem dokumentárním. A v tom tkví jeho největší síla (co do divácké úspěšnosti) a současně největší problém.
Kam se poděl český film?
Témata – „lidská práva“ a „výchova ke snášenlivosti“ – jsou dominantním faktorem, ovlivňujícím programovou skladbu, která je tudíž sice – zvláště pro mladé levičáky – chytlavá, ale poněkud jednotvárná: Typickým hrdinou Jednoho světa je utlačovaný revolucionář z některé země, o níž běžný Čech ví zhruba tolik, co o Bělorusku, rolník či porodní bába z Třetího světa, jimž se nedostává dobrodiní farmaceutického průmyslu, hamburgerů a daní, případně kvalifikovaný homosexuál (tedy homosexuál starý, palestinský, či jinak exotický – vzhledem k boomu registrovanému partnerství „obyčejná“ homosexualita zřejmě již nemá potřebnou přitažlivost).
Festival není nic víc než nemorální a nebezpečný náborový míting ideologie NGOismu.
Jenže - kam se poděl český film? Nebo české prostředí? České problémy? Domácí produkce je zastoupena pěti snímky v kategorii Český pohled, z nichž pouze čtyři pojednávají o něčem, co český divák alespoň vzdáleně zná, často ovšem opět v povinném politicky korektním nátěru – hodní sudetští Němci proti zlým Čechům z pohraničí, zlí obchodníci proti bezbranným důchodcům. Dalších šest českých snímků je roztroušeno v dalších kategoriích, z toho jeden v hlavní soutěži. Jen dva se věnují – alespoň podle své synopse – politicky relativně „neutrálnímu“ tématu (rodinné vztahy, chudoba nejchudších Čechů). Stejně jde spíše o symbolickou úlitbu. Ve svém těžišti je festival barevnou reklamu na projekty NGO, prospekt exotických destinací krásného nového světa. Jsou to zajímavé prázdniny, rozšiřující divákův obzor? Možná. Ale v hrozivém smyslu. Tendenčnost a jednostrannost programu znamená, že festival je současně také – a především – nemorálním a nebezpečným náborovým mítingem ideologie NGOismu.
Penězovod Šimona Pánka
Nejde totiž „jen“ o pouhou marketingovou operaci, penězovod do maslostroje „člověka v tísni“ pana Šimona Pánka a jemu podobných majitelů Dobra. Na prvním místě jde o výchovu k levičáckému postoji k realitě, pochopitelně o výchovu skrytou, a proto záludnou. Vždyť ještě i dnes jen menšina diváků chápe, že „lidská práva“ nejsou reálným právním pojmem, ale kódovým znakem světové revoluce, v níž zmizí občané, státy i lidská svoboda. Většina má instinktivní pocit, že se jde o něco, o čem se nesluší raději ani přemýšlet, natož se ptát.
Co takhle natočit dokument o českém podnikateli, jehož středně velký byznys se v bouřlivých vodách euro-americké krize rychle potápí pod rostoucí daňovou zátěží?
Takové pojetí výuky ideologie Nového světového řádu proto musí vědomě ignorovat jinou část reality. V ní žijí také lidé a také mají složité životy plné utrpení. Místo toho, aby se stávali hrdiny Jednoho světa, jsou však jeho nedobrovolnými sponzory. Co takhle natočit dokument o českém podnikateli, jehož středně velký byznys se v bouřlivých vodách euro-americké krize rychle potápí pod rostoucí daňovou zátěží? Nebo o učitelském páru, který nemá na léky pro své tři děti, přesto však přispívá na pořádání propagandistických festivalů, aniž se ho kdo ptá, zda se mu to líbí? A nakonec je ještě označen za xenofobní českou slepici, která má snášet aby nebyla označena za nesnášenlivou a vyštípána z kurníku?
Jak autoři festivalového hesla vysvětlují, snaží se tím bojovat s „rostoucí netolerancí“ české společnosti. „Jsme xenofobní slepice na malém českém dvorečku? Nebo chápeme, že žijeme v Jednom světě?“ ptají se s patosem pokrokových euro či světoobčanů.
Už ale neodpoví, jaký je ten krásný svět, jenž se má stát Jedním, jediným. Zatím o něm napohled až trochu komicky vypovídají jen bohatě sponzorované levičácké nevládní organizace, aktuální nositelky někdejší ideologie italského korporativistického fašismu, organizující neurotické slepice plemene Orwell do pochodových pluků za peníze českých daňových poplatníků a prodejen rychlého občerstvení.
K tomuto pochopení festival Jeden svět přispívá. Krásou nechtěného.
Tagy článku