Svět opravdu zešílel. Na Slovensku právě vrcholí boj o konstatování odvěkého faktu – ještě včera tak samozřejmého – jako že rodinu může vytvořit jen žena a muž. V české Poslanecké sněmovně zase čeká na projednání novela zákona, který tvrdí opak. Pokud bude schválena, budou si homosexuálové přisvojovat děti (zatím „jen“) svých partnerů. Ještě včera se zapřísahali, že je něco takového ani nenapadne. Ale už zítra budou požadovat, aby se také u nás staly realitou „pokrokové příběhy“, jako je ten, který vypráví jedna zoufalá maminka ze Spojených států.
Biblická Sodoma či poslední dny mravně destruovaného starověkého Říma – jak oba případy dopadly někteří z nás ještě vědí – tak budou nejspíš překonány. Pro naši současnost je příznačné, že vše deviantní , odporující lidské přirozenosti a mravnímu řádu, se dnes stává státní doktrínou. Prostý rozum říká, že tohle prostě nemůže skončit dobře.
Stateční mezi námi
Mediální propaganda Nového světového řádu krmí veřejnost báchorkami o šťastných homosexuálních „rodinách“ a spokojených dětech vyrůstajících mezi „milujícími“ partnery stejného pohlaví. Četli jste v posledních časech něco podobného o normální rodině, která přes usilovnou snahu „pokrokářů“ tvoří stále ještě nekonečně početnější případ? Nebo naopak, že děti v oněch údajně „šťastných homosexuálních rodinách“ trpí mnoha potížemi, převážně psychickými, které pak definují jejich další život?
To lze nalézt jen v necenzurované literatuře, publicistické i odborné. O jednom aspektu homo-rodin však slyšíme málokdy i tam: Jsou jím dospělé oběti náhle „procitnuvších“ homosexuálů. Je to takový „norský syndrom“. Postižení rodiče se obávají promluvit, aby jim úřady nakonec zcela nezakázaly kontakt s potomky vrženými do předpeklí z rozhodnutí státu.
Naše dvě malé děti byly úmyslně vhozeny do světa sporů, životního stylu a pseudohodnot, prosazovaných ve jménu „práv homosexuálů“. Jejich otec se přestěhoval do bytového komplexu svého partnera, v němž žijí s dalšími 16 homosexuály. Jeden z nich zneužívá devatenáctiletého mladíka coby prostituta.
Statečná Jana Darnell, jedna z takto „odsunutých“ matek, se však rozhodla bojovat. Trochu to v jiném „řezu“ připomíná aktuální souboj mohutné části slovenské veřejnosti, která se rovněž pustila do nerovného zápasu se zvrhlými pravidly diktovanými současnou mocí. Čtěme příběh této statečné ženy právě těmato očima:
Jana Darnell: Homosexuál je dnes Nadčlověk
Vždy, když někde ve světě současní mocní pokrokáři redefinují přirozené manželství, jsme bombardováni mediálními zprávami o šťastném životě „rodin“ gayů a leseb. Za zářivými fotografiemi plných širokých úsměvů jsou však často skryty zoufalé a tragické příběhy, jež musí zůstat v utajení. A pokud se je přece jen někdo pokusí veřejnosti sdělit, je ve jménu „rovnosti“ systematicky umlčen. V jednom z těch skutečných životních příběhů, jež zůstávají v mlze, vystupuji i já.
Na podzim roku 2007 mi můj muž po deseti letech manželství oznámil, že se cítí být „gay“ a že požaduje rozvod. Svět, jenž jsem znala a milovala, se v jediném okamžiku zhroutil.
Pokoušela jsem se jej přesvědčit, aby neodcházel, abychom se pokusili naše manželství zachránit. Avšak můj názor, mé touhy a potřeby, stejně jako potřeby našich dvou malých dětí, již pro něj nic neznamenaly. Všechny jeho závazky, sliby, zodpovědnost, důvěru, otcovství, manželství, naše společenství, to vše zmačkal a hodil do koše kvůli své „nové identitě“.
Čtěte ZDE: Václav Klaus mladší: Připravujeme se, jak být snadnou obětí. Naše civilizace stála na křesťanském desateru. Dnes školy učí děti jiným „hodnotám“. Tak se nedivme
Soudce: Gayové mají zvláštní práva
Nepodařilo se mi jeho odchodu zabránit. Při rozvodovém řízení se můj manžel pokusil získat do opatrovnictví naše děti. Jeho argumentaci u soudu lze shrnout do jediné věty: „Jsem gay, mám nárok na uplatnění svých práv“. Zabralo to. Soudce mu vyšel vstříc ve všem, co požadoval. Ke konci stání dokonce řekl fantastickou větu: „Kdybyste žádal ještě víc, dostal byste i to“.
Jsem přesvědčena o tom, že soudce při tom neřešil jen náš konkrétní případ. Mne a naše děti použil jako precedens pro budoucí rozhodování o obdobných případech. V Americe se totiž na „LGBT osoby“ stále pohlíží jako na utlačované oběti, jež musejí být za každou cenu chráněny, i kdyby to bylo na úkor práv „obyčejných normošů“. Soudce proto vědomě rozhodl nespravedlivě vůči mně a mým dětem, protože se domníval, že svým rozhodnutím napravuje nespravedlnost větší.
Manžel nás opustil kvůli svému homosexuálnímu milenci. Spolu vydělávají více peněz než já. Jsou dva, já sama. Přesto soud rozhodl, že obětmi jsou oni.
Zakázaná máma
Můj bývalý manžel a jeho partner se tedy „vzali“. Jejich první obřad se konal ještě předtím, než jim stát přiznával statut manželů. Poté, co rozšířil manželství i na svazky homosexuálů, rozhodli se své divadelní představení zopakovat. Obou obřadů se povinně musely účastnit i moje děti – proti jejich i mé vůli.
Dobré manželství se neodvíjí od uspokojování sexuální touhy – ta přichází a zase odchází. Dobré manželství záleží na volbě milovat, ctít jeden druhého, zůstávat si věrní. Stává se, že jeden z manželů je občas přitahován někým jiným, většinou opačného pohlaví. Manželé, kteří si svého manželství váží, však takovým podnětům nepodléhají.
Ten druhý „obřad“, jehož se účastnilo přes dvacet párů, byl první veřejnou skupinovou „svatbou“ homosexuálů v naší zemi. Proto jej přenášela televize a deník USA Today zveřejnil fotografie mého exmanžela s jeho partnerem, jejich rodiči a mými dětmi. Já jsem o obřadech předem informována nebyla, proto jsem neměla možnost proti zneužití mých dětí k propagaci homosňatků v médiích protestovat.
Nové „manželství“ mého exmanžela – ostatně jako většina vztahů mezi gayi – se stalo vztahem otevřeným, nevýlučným. To dává jasné poselství našim dětem: „To, co cítíš, má větší význam, než všechny zásady, sliby, vyšší moc. Můžeš si dělat, co chceš, kdy chceš a vůbec nezáleží na tom, že tím někomu ubližuješ.“
Po zveřejnění fotografií našich dětí v novinách přišla záplava komentářů. Jejich autoři jásali nad tím, jak je tato „rodina“ krásná a oběma „manželům“ gratulovali. Na oněch fotografiích však někdo důležitý chyběl. Matka a opuštěná manželka. Tato „homorodina“ by přitom beze mne nikdy existovat nemohla.
Rodina z manipulace a ran
Každá „homorodina“ může vzniknout jen tím, že se manipuluje s lidskou přirozeností. Za fasádou „šťastných rodin homosexuálů“ vidíme vztahy, postavené na boření vztahů jiných. Představují nesplněné závazky, opuštěnou lásku a odmítnutí odpovědnosti. Jsou založené na podvodech, lžích a hlubokých ranách.
Na obrázku právě narozené dítě, porozené náhradní matkou dvěma homosexuálům v Torontu, hledá mateřským mlékem obdařenou prsní bradavku, k níž by se přisálo
To samé platí o „homopárech“, jež využívají technologie asistované reprodukce, náhradní mateřství (gayové) a dárcovství spermií (lesby), aby si obstaraly děti. Tyto procesy jen zneužívají muže a ženy a jejich reprodukční potenciál, na děti pohlíží jako na zboží, určené k nákupu a prodeji a úmyslně jim odpírají vztah s jedním či oběma biologickými rodiči.
V takových „rodinách“ nikdy nenaleznete úplnost a rovnováhu, vždy v nich bude něco podstatného chybět. Chybím v ní i já. Jsem jejich skutečnou obětí, stejně jako tisíce jiných podvedených a odvrhnutých manželek.
Vím, že kdyby se můj manžel rozhodl ve své původní rodině zůstat, nebyl by náš společný život vůbec snadný. Ale o tom přeci manželství je! Dát druhému slib a ten pak každým dnem ve skutcích naplňovat. V nemoci i ve zdraví, v dobách dobrých i zlých, mají manželé klást toho druhého na první místo. Nepřestávat jej milovat, i když je to někdy těžké.
Homosexuální harém – model pokrokové domácnosti
Dobré manželství se neodvíjí od uspokojování sexuální touhy – ta přichází a zase odchází. Dobré manželství záleží na volbě milovat, ctít jeden druhého, zůstávat si věrní. Stává se, že jeden z manželů je občas přitahován někým jiným, většinou opačného pohlaví. Manželé, kteří si svého manželství váží, však takovým podnětům nepodléhají. Ti, kteří náhle pociťují náklonnost k osobě stejného pohlaví, nezrazují svoji identitu tím, zůstanou-li věrni svému manželskému slibu. Dají tím naopak jasně najevo, že vášně nad nimi nevládnou. Věrnost danému slibu ukazuje hloubku a charakter člověka, vážícího si lásky, jež stála na počátku manželství.
Naše dvě malé děti byly úmyslně vhozeny do světa sporů, životního stylu a pseudohodnot, prosazovaných ve jménu „práv homosexuálů“. Jejich otec se přestěhoval do bytového komplexu svého partnera, v němž žijí s dalšími 16 homosexuály. Jeden z nich zneužívá devatenáctiletého mladíka coby prostituta. Další muž, je mu téměř 70, má dvacetiletého milence.
Moje děti jsou nuceny účastnit se homosexuálních večírků, chodí na „transrodové“ baseballové zápasy a LGBT festivaly. Přitom jsou ve věku, kdy se teprve utváří jejich identita. V důsledku jednání mého exmanžela čelí mimořádně těžkým situacím a problémům.
Můj syn je dospívajícím teenagerem a začíná se zajímat o děvčata. Jak se však naučí zacházet s touhou po vztahu s dívkou, když je obklopen jen samými muži, hledajícími sexuální uspokojení u jiných mužů? Jak se v takovém prostředí může naučit ohleduplnému vztahu k opačnému pohlaví, když jeho otec ženy odmítá a ponižuje? Přijme vůbec svoji rozvíjející se mužnost za svou, když vyrůstá v takovém prostředí?
Je i jiná cesta
Moje dcera také velmi trpí. Potřebuje otce, který by ji pomohl přijmout její ženskost a krásu. Tyto kvality jsou však ve světě jejího otce zcela neznámé a parodované. Otec si často dělá make-up a při takových příležitostech, jako je Halloween, si na sebe obléká erotické ženské prádlo. Má dcera žije mezi muži, kteří se často oblékají jako ženy. Dobrý otec by měl pohlavní identitu dcery chránit, otec mé dcery ji však ničí.
Bez životního nasměrování od obou rodičů – matky i otce – nemohou děti svoji pohlavní identitu plně rozvinout. Nesmírně mne trápí pohled na to, jak moje děti zápasí o to, aby jim svět, v němž žijí, dával vůbec nějaký smysl.
Jak moje děti, tak i já, jsme rozhodnutím mého manžela utrpěly nesmírnou škodu. Jen čas ukáže hloubku těchto ran. Já jim však nedovolím, aby mne a moje děti zničili! Odmítám ztratit víru a naději. Dnes ještě více než kdykoli předtím věřím v sílu manželského pouta mezi jedním mužem a jednou ženou. Pro ty, kdo jsou přitahováni osobami stejného pohlaví, existuje i jiná cesta, než ta, jíž zvolil můj manžel. Destrukce není tou jedinou možností na výběr. Už kvůli našim dětem. Proto všechny snažně prosím: chraňme manželství, založené na věrném vztahu jediného muže s jedinou ženou. Musíme se za hodnotu manželství a za životy, jež v nich vznikají, důrazně postavit.
Zdroj.
Tagy článku