Vitalij Zacharčenko říká: Žádný z mých rozhovorů pro média, nebo i soukromá konverzace, se neobejde bez otázky: proč nebyl dán příkaz k rozehnání Majdanu? Odpověď je na následujících řádcích.
Čtěte ZDE: Vrcholí pokus o státní převrat na Ukrajině: Zkušené tajné služby realizují známý scénář. Podivné vraždy, podivní mrtví. Začala přípravná fáze války o Rusko
Čtěte ZDE: Stratégové EU se pokoušejí vyvolat na Ukrajině státní převrat: Do Kyjeva míří polovojenské formace. Válka na evropském kontinentě je nám zase o něco blíže. Máme zajímavá videa
Převrat byl plánován dlouho
První věc, která stojí za zmínku. Ozbrojený převrat na Ukrajině se připravoval po dlouhou dobu, systematicky a měl nastat až při prezidentských volbách v roce 2015. Ale zahraniční kurátoři se rozhodli použít pohodlnou záminku - není podpis, nebo spíše, byl odložen podpis dohody o přidružení mezi Ukrajinou a EU - a dramaticky popohnali události.
Jsem hrdý na to, že moji policisté z „Berkutu“, společné s příslušníky sil vnitra, byli mnohem upřímnější a odvážnější než mnozí politici
Příprava na převrat probíhala na několika frontách současně. Cvičení militantů pro násilné převzetí moci, propagandistické podpory převratu v podobě publikací a obecné orientace různých médií a takzvaných nevládních společenských organizací. Měli jsme tyto informace? Jistě. Ministerstvo mělo rozsáhlé údaje o plánech finančních a průmyslových skupin, o činnosti mnoha západních nevládních fondů, o všech druzích výcvikových táborů pro bojovníky pod klamným krytím, jako byly brigády, vlastenecká a sportovní soustředění a podobně.
Ale tady je třeba připomenout, že tyto otázky národní bezpečnosti, nebyly v mé pravomoci, ale v odpovědnosti bezpečnostní služby (SBU) a Národní bezpečnostní rady (Rady národní bezpečnosti a obrany). Veškeré dostupné informace od ministerstva vnitra tam byly pravidelně předávány. Navíc jsem osobně opakovaně informoval zasedání Národní bezpečnostní rady o opatřeních, která je třeba přijmout, aby se zabránilo tragickému scénáři.
Bývalý ukrajinský ministr vnitra Vitalij Zacharčenko
Revoluce pod vánočním stromem
Už od prvních dnů konfrontace bylo jasné, že základní technologie Majdanu bude vázána na „posvátnou oběť“. Pro spuštění masových protestů byla nutná provokace před kamerami s rozehnáním „pokojného protestu“. A právě to se stalo v noci z 30.listopadu 2013.
Opakovaně jsem říkal, že provokace byla organizována vedoucím prezidentské administrativy Sergejem Levočkinem. Stručně připomenu mechanismus. Den před akcí, studenti protestující za nezávislost oznámili ukončení svých akcí. Uklízelo se, prodlužovali jsme činnost metra, aby všichni studenti mohli odjet. V tu dobu mě opakovaně telefonoval vedoucí správy Kyjeva Popov s žádostí o instalaci vánočního stromu, kterou jsem nepovolil. Kromě toho jsem ve večerních hodinách dal přímé pokyny náčelníku městské policie Kyjeva nic nepodnikat do doby, dokud se sami protestující nerozejdou.
A pak v noci Kyjevská městská správa najednou nařídila veřejným službám instalaci konstrukce vánočního stromu, vedoucí kyjevské policie náhle samostatně rozhodl o „vyčištění“ náměstí od demonstrantů. Studenti tam, samozřejmě, už nebyli, ale byli tam členové organizace, později nazvané „Pravý sektor“. Okamžitě byly na scéně „zázračným“ způsobem snad všechny televize, osvětlovací zařízení, množství občanských aktivistů a opozičních poslanců. Takové řadě „náhod“, viďte, je těžko uvěřit. To znamená, že organizátoři tak dostali potřebný mediální symbol pro vyvolání protestu.
První připravená provokace v ulicích Kyjeva ještě ovoce nepřinesla
Pokojní demonstranti s buldozerem
Dále, 1. prosince, následoval pokus vyprovokovat policii do otevřené násilné konfrontace před prezidentskou administrativou. Radikálové používali „srbskou“ zkušenost s ostrým frontálním útokem, s použitím buldozeru. Doufali, že policisté se leknou a použijí síly.
Ale tady se organizátory očekávaný účinek nedostavil. Policie nepodlehla provokaci, a společnost dosud nebyla dostatečně „vzrušena“ protesty a nepodpořila tuto otevřenou agresivní akci radikálů. Protest se přeměnil v organizování obsazení Majdanu. Radikálové také změnili taktiku a šli na plánované navyšování sil a vytváření nových úderných skupin.
A pak se majdanské události vyvíjely podle klasického schématu uchopení moci prostřednictvím pouličních protestů. Současně byl na prezidenta Ukrajiny obrovský tlak ze všech diplomatických kanálů, informační monopol „příznivců západu“ a opozice se stal totálním. Žádný akt orgánů činných v trestním řízení nebyl poté bez pečlivého sledování zástupců EU a USA. Za těchto okolností politické vedení a generální prokuratura požadovaly, aby ministerstvo vnitra nejen striktně dodržovalo zákony Ukrajiny, ale často se nezakrytě obávaly, aby nedošlo k důvodu pro novou vlnu kritiky „západními partnery“.
Speciální síly „Berkut“ byly v první linii konfrontace bez střelných zbraní
Ochrana lidskými štíty
Naši hlídkující vojáci, vnitřní jednotky a speciální síly „Berkut“ byly v první linii konfrontace bez střelných zbraní. Podle zákona Ukrajiny (jako i dalších evropských zemí), totiž policisté nesmějí chránit veřejný pořádek se zbraní v ruce. V ukrajinském zákoně o policii sice je ustanovení, že při jasném ohrožení života policista má právo používat zbraň, ale na masové shromáždění se nevztahuje, protože je nemožné oddělit pokojné demonstranty od těch násilných. S tímto vědomím radikálové stále používali taktiku „maskování“ běžnými demonstranty. Je příznačné, že se aktivně na takovém maskování podíleli řeckokatoličtí kněží a kněží „Filaretovské“ církve.
Efektivním „protijedem“ k těmto technologiím by mohl sloužit zákon o postupu pro pořádání pokojných demonstrací. Již v květnu 2013, po událostech, jako například „Vradievský pokrok“, a demonstracích v hlavním městě, jsem ještě jednou vyzval Nejvyšší radu k přijetí tohoto zákona. Tento zákon platí téměř ve všech evropských zemích a jasně definuje povinnosti a práva - jak organizovat shromáždění, tak činnost donucovacích orgánů. V mnoha ohledech se tam s radikály „nemazlí“. Nicméně zákon, který by zabránil převratu v zemi, nebyl přijat.
Poslanci používali svou poslaneckou imunitu, k otevřené ochraně radikálů
Poslanecká imunita - nástroj zločinu
K pochopení situace je rovněž třeba zmínit i zvláštní roli poslanců Nejvyšší rady z opozice, kteří nejen stále povzbuzovali opozici v médiích, ale i používali svou poslaneckou imunitu, k otevřené ochraně radikálů. S jejich pomocí se na Majdan dovážely zbraně a drogy; oni se schovávali za poslanecké imunity, shazovali veškeré právní kroky orgánů činných v trestním řízení.
Mohlo by se zdát, že protizávažím musela být provládní koalice v parlamentu, ale žádný zástupce Strany regionů, nebo komunista, se nesnažil, aby naléhali na své kolegy, aby iniciovali například zbavení imunity poslanců, kteří porušují zákon, a neposkytli žádnou podporu donucovacím orgánům na Majdanu. A stačilo být prostě vedle opozičního poslance a zabránit mu zneužití jeho postavení. Takže poslanci – i ze Strany regionů - tiše seděli v parlamentu, nebo dokonce odjeli z hořícího Kyjeva do rekreačních středisek. Mimochodem, po převratu parlamentní většina velmi rychle, „přeběhla“ na stranu pučistů a jejich hlas vlastně legitimizoval převrat.
Hrdinství policejních složek a Berkutu ještě bude jednou doceněno
Došly nám síly
Stojí za zmínku, že kromě ochrany vládní čtvrti a konfrontace s radikály přímo na Náměstí nezávislosti jsme hlídali všechny přístupové cesty do Kyjeva, kde na kontrolních stanovištích byly sloužící policisté. Udržovat právo a pořádek v Kyjevě jsme museli stále. Naši lidé byli vyčerpaní mnoha měsíci služby. Nebylo je kým nahradit. Na začátku února jsme začali také cítit nedostatek prostředků. Vyčerpali jsme paralyzující granáty, elastické projektily, slzný plyn.
I když jsme byli neustále připraveni k akci, příkaz jít do boje jsme nedostali.(...) Kromě toho za celou dobu konfrontace bylo zadrženo, a pak na základě rozhodnutí Nejvyšší rady propuštěno ve třech tzv. amnestiích více než 1000 radikálů. Samozřejmě, že to jim dalo víru v beztrestnost a rozkurážilo opozici. I když i pak jsem viděl způsoby řešení krize.
Policie musela bránit v západní Ukrajině i přapadávané vojenské sklady
Bylo jasné, že poteče krev
Když se v západní Ukrajině začaly přepadat vojenské sklady, bylo jasné, že budou radikály použity pro ozbrojený převrat. Viděl jsem, že západní loutkáři se nechystají pokojně vyřešit konflikt, museli svrhnout vládu, a proto nás cílevědomě vedli do situace, kdy jiné východisko, než vojenské řešení, nebude.
Bylo jasné, že situace skončí krvavým scénářem
Až do posledních dnů jsem říkal, že pokud přijde rozkaz, policie silou rozežene Majdan. Ale pak nevyhnutelně budou oběti. Jak mnoho? To bylo těžko říci. Bylo jasné, že při takovém počtu lidí - opravdu mnoho. Možná, že toto nebezpečí děsilo politické vedení. Rozkaz jsme každopádně nedostali. Ale když naše příslušníky (zatím neozbrojené) začali 18. a 19. února 2014 střílet, to bylo ještě před smrtí demonstrantů kulkami neznámých odstřelovačů, bylo jasné, že situace skončí krvavým scénářem.
18. února jsem požádal o armádní posily, které mohly alespoň chránit vládní budovy a uvolnit policii ruce. Vedením byly mé žádosti verbálně podporovány, ale nikdo z armády nic neudělal.
Zrada jako politický nástroj
Po střelbě na ulici Institutskaja (20. února) i v noci na 21. února jsem vydal příkaz jít do kancelářských budov okresní státní správy a vydat příslušníkům střelné zbraně. Což jsem veřejně vyhlásil v televizním projevu. V kancelářských budovách, v souladu s právními předpisy, měli naši příslušníci plné právo střílet toho, kdo by nás napadl.
Následovalo podepsání známých dohod prezidentem a opozicí v rámci záruky ministrů zahraničí evropských zemí, kde se předpokládal odchod jak ochránců práva, tak odzbrojených radikálů. Jak jsem očekával, mechanismus odzbrojení radikálů nebyl přijat, a samozřejmě nebyl realizován. A během několika hodin po podpisu současný šéf pro-prezidentské frakce v Nejvyšší radě Jurij Lutčenko a další opoziční vůdci otevřeně vyzvali k útoku na vládní budovy. (...)
Při vědomí, že se situace ještě zhoršila, jsem navrhl vedení země ústup vnitřních sil a „Berkutu“ z Kyjeva do východních oblastí Ukrajiny, a to zejména do Doněcka. S mým návrhem souhlasil prezident a dal příslušný příkaz. Ale, jak už to bývá při převratu, došlo ke zradě. V době, kdy jsem se probíjel do Doněcka, najednou se mnou byla „dočasně přerušena komunikace“, síly ministerstva vnitra byly na příkaz zástupce velitele vráceny do Kyjeva, a „Berkut“ nesměl podle příkazu jednoho z mých zástupců opustit město.
Proč nebyl vojenský puč
Na populární otázku, proč jsem po celou dobu, když jsem viděl nerozhodnost prezidenta a parlamentu, nedal potřebné rozkazy sám, není jednoduché odpovědět. Čistě hypoteticky to asi bylo možné. Navíc taková rada opakovaně zazněla. Ano, obrázek je to krásný, dokonce bych řekl filmový. Hollywood miluje takové příběhy. Ale život není film. Musíte pochopit, co by se stalo ve skutečnosti.
Můj další logický krok by byla povinnost zatknout prezidenta a parlament. A to znamená vojenský převrat. Mohl by mít šanci na úspěch pouze s podporou armády, a tu jsme nejen neměli, ale ani mít nemohli. Na Ukrajině nikdy nebyla vojenská elita, která by byla schopna převzít politickou odpovědnost za osud státu. Což výmluvně potvrzují všechny následné události na Krymu a válka v Donbasu. Byl jsem si dobře vědom této situace a nedělal jsem si v tomto směru žádné iluze.
Vyhneme se velké válce?
Co je ale nejdůležitější: hlavní argument pro podobné řešení je vždycky stejný: Zabili bychom prý možná stovky lidí, ale podařilo by se zachránit zemi a tisíce dalších životů. Jenže to neplatí. Zachránit zemi od občanské války tímto způsobem není možné, naopak: nezačala by v Donbasu, ale daleko dřív, ve středu země a na západě.
A co je nejdůležitější: Vážně věříte, že by Západ dopustil podobný vývoj? Okamžitě by nás označil za válečné zločince a události by se z vojenského hlediska začaly vyvíjet podle syrského scénáře. A co by v takové situaci mělo Rusko dělat? Jsem přesvědčen, že v tomto případě by hrozba velké evropské války byla mnohem větší než nyní.
Vzpomínám na ty časy nerad. Bezpochyby mám pocit spoluodpovědnosti za tragédii. Ale současně vím, že svou povinnost důstojníka jsem plnil až do konce se ctí. Hlavní věc je, že jsem nepřestoupil zákon, do konce jsem bránil stát před zničením. Jsem hrdý na to, že moji policisté z „Berkutu“, společné s příslušníky sil vnitra, byli mnohem upřímnější a odvážnější než mnozí politici. Bránili nejen úřady, hlavně prezidenta Janukovyče - bránili především samotný stát, Ukrajinu. A jsem si jistý, že jejich hrdinství ještě bude jednou doceněno.
Zdroj.
Tagy článku