Dnes je to 159 let, co se v moravském Příboru narodil Sigismund Šlomo Freud, široké veřejnosti později známý pod jménem Sigmund. Málokterý myslitel ovlivnil naši dobu natolik, jako právě tento společensky vlivný ateista. Jeho pseudovědecká metoda dalece překročila hranici pouhé psychologie a významně se promítla se i do oblasti umění, náboženství a politiky. Moderní doba, charakteristická svým revolučním étosem, má několik myšlenkových zdrojů. Mezi ty nejvýznamnější, spojené se jmény Luther, Rousseau či Marx, patří zcela určitě i psychoanalýza Sigmunda Freuda.
V roce 2011 vydalo nakladatelství Res Claritatis knihu „Architekti kultury smrti“. V ní se nad neblahým myšlenkovým odkazem tohoto židovského revolucionáře zamýšlí americký filosof Donald de Marco. Z jeho stati přinášíme podstatné pasáže, celý text si můžete přečíst zde:
Freudova filosofie má tři zásadní aspekty, jež vyžadují důkladné přezkoumání. Každý představuje únik od reality a následně od autentické životní zkušenosti. Její reduktivní, iracionální a mýtické prvky není možno integrovat do souvislého celku. Mají tendenci oslabovat a tříštit lidské bytosti, které pak kvůli tomu snáze propadají beznaději.
Byl Beethoven bestie?
Freud ve skutečnosti zredukoval svět člověka a všech jeho specificky lidských činností na pouhou náplň vědeckého materialismu. Zatímco jeho zkoumání nevědomí a následný vývoj psychoanalytické metody mu zajistil stálou pověst významného lékaře lidských duší, Freud v podvědomí člověka neviděl nic víc než „vroucí kotel“, vnímal je jako niterné peklo přeplněné utiskovanými netvory. Zavedením tohoto zjednodušujícího označení oddělil podvědomí od rozumu a ducha a tím jej snížil na úroveň primitivního instinktu, jak říká Maritain, „do jakési čisté bestiality skryté v hlubinách lidského bytí“. Proto je Freudova metoda řešení čehokoli duchovního redukční, to znamená, že Freud redukuje duchovno na materiální rovinu, kde je předmětem pouhé empirické analýzy.
V důsledku toho se Freud ocitá v neřešitelné situaci, když se snaží vysvětlit vyšší věci odvoláním výhradně na ty nižší. Je vůbec myslitelné snažit se vysvětlit Beethovenu motivaci pro napsání Deváté symfonie pouze na základě toho, co může materialisticky definovaná věda empiricky zkoumat? Duchovní věci nelze vysvětlit materiálně, ačkoli spolu mohou nějakým způsobem souviset. Ale podle Freuda duchovno nemůže být skutečné. Proto jakékoliv duchovní přesvědčení prý musí mít materiální příčinu. Freud například tvrdí, že pojem Boha je pouze obraz otce promítaný na oblohu. Teoretizuje, že dítě zpočátku vzhlíží ke svému vlastnímu otci jako ke všemocnému. Jak dítě postupně zraje a objevuje, že jeho otec není Bohem, přesto si stále zachovává ve své fantazii obraz všemocného otce, kterým je Bůh.
Freud člověka učinil bezbranným
Jeho víra v Boha přetrvává, i když se přesunula z reálného bytí do existence, která je imaginární. Psychiatr Karl Stern uvádí, že nejvýznamnější ze všech Freudových redukčních závěrů je následující: „Náboženství není nic jiného než obsedantně kompulzivní neuróza.“ Jeho redukční metoda mu znemožnila pochopit zdravé náboženství, které je bez neurotických komplikací. Freud také redukoval svobodnou vůli na instinktivní nutkání, čímž degradoval reálnou vinu na pouhé „pocity viny“. V důsledku takového redukcionismu ztratil Freud ze zřetele morální odpovědnost; a neřesti stejně jako ctnosti se staly pouze výsledkem souhry hlubokých iracionálních instinktů a dalších psychologických faktorů.
Cenou za toto omezení je pak ztráta smyslu pro jednotnou morální osobnost. Toto omezení s sebou rovněž přináší pocit naprosté bezmoci při prevenci vzniku kultury smrti. Představa, že zlo si zvolí člověka, je daleko více zoufalá než představa, že člověk je schopen svobodně zvolit zlo, neboť v druhém případě má určitou kontrolu, zatímco v tom prvním žádnou kontrolu nemá. Osvobozením člověka od morální odpovědnosti z něj Freud neudělal svobodného člověka, ale učinil jej bezbranným vůči sobě samému. Být radikálně nesvobodným je větší nevýhodou než být schopným zažít skutečný pocit viny.
Cílem života je smrt
Freud sesadil z trůnu myšlení jako motiv jednání. Ať děláme cokoliv, je v tom zahrnuto nekonečně více než naše „racionální“ důvody a argumenty. Schopenhauer viděl všude slepou, instinktivní životní sílu. Nietzsche cítil ve své vůli k moci její neodolatelné nutkání. Freud ji redukoval ještě víc a umístil ji do elementárního centra instinktů lidské bytosti. Nenazval ji život ani vůle, ale Id. Toto Id je zdrojem motivace, pohonem slasti. Je ve své podstatě iracionálním, naprosto slepým instinktem. Ve své knize „Mimo princip slasti“ nám Freud říká, že instinkt je „nutkání obnovit předchozí stav bytí, které je vlastní organickému životu“.
Jinými slovy, tendencí živých existencí je návrat zpět do neživého stavu. Proto „cílem veškerého života je smrt“. Freud definoval slast včetně sexuální rozkoše po způsobu Schopenhauera jako negativní fenomén, jako zápas o osvobození z nepříjemného stavu, z napětí. „Musím trvat na tom“, píše Freud ohledně sexuálního napětí, „že pocit napětí nutně zahrnuje nepříjemný stav“. Freud však tvrdí, že spíše než osvobodit Id je nutno původně iracionálně impulzivní Id držet pod kontrolou. Civilizace nemůže existovat, pokud nebude Id omezováno, jinak by přivedlo společnost ke zkáze. Superego, dříve chápáno jako svědomí, je omezující regulací, ustanovenou společností, náboženstvím, rodiči a dalšími racionálními institucemi, a té je Id podřízeno.
Drží nás v zajetí tři „tyrani“, vysvětluje Freud: Id, Superego a okolní prostředí. Úlohou Ega je vytvořit určitou rovnováhu mezi těmito bojujícími faktory. Ale Ego je slabé. Téměř nikdy nemůže dělat nic jiného než potlačovat své hořké konflikty, které pak mohou vypuknout v neurotickou úzkost. Ego bylo zbaveno spirituální a personální dimenze, už mu nezbyla žádná vlastní energie. Je naprosto pasivní, pouhým jezdcem na koni. Freud se potýká se závažnou otázkou, jak se může civilizace se svou objektivní potřebou řádu, harmonie a společného dobra smířit s individuálními a iracionálními silami, které kypí v každém jednotlivci.
Freud - Mojžíš anarchie
Freudův pokus o sladění iracionálního s racionálním a materialismu se zastřešující filosofií vytvořilo nesoudržnou směs nápaditých, ale radikálně neslučitelných prvků. Bylo zapotřebí něčeho, co by svázalo mnoho volných konců v jeho myšlení. V dopise svému příteli Švýcarovi Oskaru Pfisterovi, Freud napsal: „Mimochodem, jak to, že žádný ze zbožných věřících nikdy nevymyslel psychoanalýzu, a že ta musela čekat až na bezbožného Žida?“
Podle Davida Bakana v knize „Sigmund Freud a židovské mystické tradice“ Freud pojímá sám sebe jako nového zákonodárce, který nahrazuje Mojžíše, předchozího zákonodárce. Nový zákonodárce musí odvolat staršího. Mojžíš přináší zákon, který zavazuje, Freud přináší zákon, který osvobozuje. „Freud tedy hraje roli nového Mojžíše, který přináší nový Zákon věnovaný osobní psychologické svobodě.“ Náboženský člověk se narodil, abychom byli spaseni, psychologický člověk se narodil, aby zažil uspokojení. Freud se považoval nejen za sexuálního osvoboditele, ale také identifikací sebe sama jako sekulárního mesiáše, nového Mojžíše, promítal svou osobu do mytických rozměrů.
Podepsal smlouvu s ďáblem?
Jeho fascinace Mojžíšem je jednoznačně předmětem široké sebeidentifikace. Když Freud poprvé uviděl Michelangelovu neodolatelnou sochu Mojžíše v malém kostelíku San Pietro in Vincoli v Římě, omdlel. Freud si o sobě myslel, že je stejně jako Mojžíš ve Starém zákoně vůdcem předurčeným k tomu, aby dovedl lidstvo do země mlékem a medem oplývající. Čím se Freud ve své profesi stával slavnějším a zároveň kontroverznějším, jeho identifikace s Mojžíšem sílila. Také se zdá, že analogicky přirovnával pokrok psychoanalytického hnutí, které založil, k židovskému putování. David Bakan rozvíjí a přesvědčivě dokumentuje tezi, že Freud přinejmenším obrazně uzavřel „smlouvu s ďáblem“ a psychoanalýza byla jejím důsledkem.
Brzy po uzavření smlouvy, poté co prošel obdobím neproduktivity a deprese, napsal Freud v roce 1910 „Výklad snů“, který vždy považoval za své mistrovské dílo. Jako motto této knihy si vybral slova Flectere si nequeo superos, Acheronta movebo (Když se mi nepodaří obměkčit nebeské bohy, pohnu podsvětím). Bakan tvrdí, že podle Freuda bylo logické uvažovat o sobě jako o ďáblovi, jestliže oba dva, on i ďábel, byli protiklady Mojžíše. Cituje poznámku, kterou Freud utrousil ke svým kolegům: „Víš, že jsem ďábel? Celý svůj život jsem musel hrát ďábla, aby ostatní byli schopni postavit nejkrásnější katedrály, které jsem já navrhl.“
Bakan pak dodává: „Neurotická choroba je vinou. Tato vina je sama o sobě zlo a její odstranění je dobré… Jestliže Bůh představuje původce viny, pak je ďábel protisilou.“ Paul Roazen poukazuje v knize „Freud: Politické a sociální myšlení“, že „Freud se stále znovu vracel k představám, podle nichž by byl vychován bez otce“. Otcovství podle Freuda představovalo Superego a tedy omezení svobody. Jako velký osvoboditel musel být Freud sám zcela svobodný.
Věda, která kulhá
Není náhodou, že nejen Freud, ale i Schopenhauer, Nietzsche a Sartre strádali absencí otce. Freudův vznešený, ale nereálný logický vývod je bezbožný a sebezbožšťující. Ale jeho přímějším, existenciálním důsledkem, jak jsme viděli, je osiřelost a opuštěnost. Je s podivem, že Freud i přes své rozsáhlé znalosti klasické literatury ignoroval nebo potlačil její většinou příkrou morální tezi, že když se někdo srovnává s bohy, vyprovokuje jejich hněv a trest. Bohové nebudou terčem posměchu a netolerují aroganci.
Mytický prvek ve Freudově díle zcela postrádá vědecký základ. Pokusil se předložit filosofii, která je vědecká, i když ve skutečnosti je z velké části mytická. Dokonce ani jako mytologie není Freudova úvaha důvěryhodná. Aby byla mytologie důvěryhodná, musí zároveň ilustrovat a osvětlit obecné lidské zkušenosti, i když je přesahuje. Ale Freudův základní přístup je v podstatě redukující, a může proto představovat jen takový pohled na realitu, jaká je vidět deformovaným objektivem. Jeho mytologie ani jeho věda nezachytila celistvou osobu. Mluví o lásce ve smyslu Erótu, ale po pravdě řečeno ji degraduje na instinktivní touhu, která se vyčerpává tím, jak sama sebe stravuje. Jeho „láska“ je opravdu pohybem směřujícím k smrti.
Freud ovlivnil (nejen) dnešní Ameriku
V dnešní Americe je Freudův intelektuální vliv v mnoha ohledech větší než vliv kteréhokoli jiného moderního myslitele. Freudovo učení se objevuje ve školních učebnách, v hromadných sdělovacích prostředcích, při klábosení na večírcích i v poradenství sexuologů. Jeho klinické pojmy – potlačení, úzkost, pocit viny, vytěsnění, libido, závist penisu, kastrační komplex – zná velká část populace a považuje je za bernou minci. Dosáhl vzácné a pozoruhodné proměny z intelektuálního revolucionáře v často citovaného autora. Jeho jméno je nesmazatelně spojeno se sexualitou, ale také s originalitou, odvahou a s osvobozením. Je světským mesiášem, legendou, průkopníkem.
To vše navzdory skutečnosti, že jeho filosofie není soudržná, jeho metodika je nekonzistentní a jeho pozitivní přínos světu je zanedbatelný. Je smutné, že i když jeho systém není věrohodný, negativní aspekty jeho filosofie i nadále leptají jako agresivní kyselina. Freudovo odmítnutí náboženství, nedůvěra v otcovství, podezřívání morálky a redukce lásky na sex rozpoutalo epidemii problémů, která přinesla rozsáhlé a nežádoucí účinky.
Freudův redukcionismus pak byl hlavním faktorem, který přispěl ke kultuře smrti. Karl Stern ve své kritice Freuda poukázal na děsivé události, které proběhly například v nacistickém Německu, když se „biologii dostalo nadřazené pozice“. Samozřejmě se nemusíme vracet k nacistickému Německu, abychom uviděli temnotu způsobenou redukcí lidských bytostí z oduševnělých a ztělesněných osob na pouhé biologické entity, jak o tom dobře svědčí souhlas s potraty a různými druhy genetických technologií.
Na Sigmunda Freuda - a bohužel i jeho následovníky, mezi než se počítá velká většina západní civilizace - tedy beze zbytku platí slova sv. Pavla v Listě Galatským: „Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. Kdo zasévá pro své sobectví, sklidí zánik, kdo však zasévá pro Ducha, sklidí život věčný.“
Tagy článku