Znáte takové ty ženské, zblázněné do koček? Je to specifická sorta. Většinou jde o starší osamělé dámy. Kočka (či - častěji - kočky) pro ně nahradí rodinu, partnera, smysl života. Neškodná zábava, řekneme si většinou. O někoho se přece starat musejí a zvířátka jim pomáhají otevřít se světu a nezakrnět v krajině srdeční…
Umazlit se k smrti
Ano i ne. Fenomén “mazlíčků” je zvláštně dvousečný. A krajně typický pro naši dobu. Krmit zatoulaná zvířátka, nebo vlastnit kočku, není totéž, co udělat z “mazlíčka” náhradní dítě. Viz příběh mé známé, která se jednou starala o psy své matky (se kterou to nikdy neměla moc růžové), zatímco tato byla na dovolené. Když se matka vrátila celá odpočatá, už ve dveřích rozzářeně vydechla: “Holčičko moje…!” - a šla obejmout svou milovanou fenku. Její dítě zatím stálo ve dveřích a nevěřilo vlastním očím a uším.
Ve své nezdravé podobě je totiž “mazlíčkovství” úplně stejným směrem mířící úchylka, jako všechno to homo- a “trans” - třeštění, kterému jsme, ať chceme nebo ne, prostřednictvím Overtonových oken ve stále větší míře vystaveni. Jejich prvním, evidentním společným jmenovatelem je totiž především jediné: přimět lidskou bytost, aby se pomocí strategie “ubavím se k smrti” na základě hesla “cokoli je dovoleno” vzdala postupně svého lidství. Tedy struktury, řádu a pravidel, všeho, co nás na úrovni mysli odlišuje od zvířat (vytkněme před závorku, že zvířata, ač nerozumná, se řádu podřizují - nedělají to ale ze své svobodné vůle).
Druhým společným jmenovatelem - méně zjevným - pak je to, že, jak někteří lidé tvrdí, obojí je také současně projevem naší dokonalé dezintegrace v oblasti duše a ducha. Naše materialistická civilizace, která jevy a bytosti jako “ďábla” a “démony” odsunula do říše béčkové kinematografické zábavy, je absolutně bezbranná k tomu, když se nějaký podobný případ přihodí. Máme to za “psychologickou poruchu”, nemoc, nebo “jinou orientaci”. Co když je to ale - alespoň v některých případech - něco úplně jiného?
Stejné otázky okamžitě napadnou člověka v případě, o němž hovoří následující text. Jedna slečna ze skandinávie má utkvělou představu, že je ve skutečnosti kočka. A dost možná, že má pravdu. Ve videu se objevuje se svým “kamarádem”. “On má v hlavě několik bytostí, víte,” říká něžně. “A jedna z nich je také kočka.”
Blogger, který o “slečně-kočce” pod přízviskem Louder With Crowder píše, velmi dobře popisuje, co trápí jak nebohé “transzvíře”, tak celou naši společnost.
Čtěte ZDE: Kočka na gauči, kráva na talíři: Zvíře více než člověk? Poničené vztahy, partnerské náhražky. Lidská práva opicím? Krutý lidský svět a hýčkání čtvernožců. Zvolíme si do sněmovny koně a vyčkáme příchodu barbarů?
Tomuhle já už se smát nemůžu
Dobře si vzpomínám na staré dobré časy, kdy se jeden šílencům prostě mohl smát a dělat si z nich bez obav šoufky.
Ale v našem zešílevším světě, kde se mužům říká, že jsou “stateční”, když tvrdí, že jsou ve skutečnosti ženy, zatímco jiní to dovádějí ještě dál a vysvětlují, že jsou šestiletá holčička a ženou svůj kousek do takových obrátek, že se nechají adoptovat “náhradními rodiči”, už to skoro nejde. Holčina, která má za to, že se narodila ve skutečnosti v lidském těle jen omylem - a doopravdy je kočka - je v těchhle relacích - no, tak nějak skoro normální.
“Jsem Nano, je mi dvacet,” říká o sobě. “Kočkou jsem od narození. Že jsem kočka jsem si ale uvědomila v šestnácti letech, když doktoři a psychologové zjistili, ‘co to se mnou vlastně je’. Trpím genetickým defektem.”
Slečna, která si myslí, že je kočka
Říkat jí “bláznivá kočičářka” by asi urazilo všechny ty neškodné postarší dámy, které se tím termínem obvykle myslí. Víte ale, co je na celé věci skutečně zajímavé? Že s dotyčnou psychopatkou udělal rozhovor “opravdový mainstreamový reportér” a tvářil se, že ji bere vážně.
“Někdy syčím, když na ulici potkám psa,” nechala se slyšet nebožačka. “To kvůli tomu, že jejich chování spouští můj instinkt syčet - reaguju automaticky. A taky nesnáším vodu. Voda zase spouští instinkt umýt si obličej tlapkou. Jo, a moje kočičí povaha je zřejmá, když začnu vrnět a mňoukat. A chodit po čtyřech. A také občas spím v umývadle.”
Čtěte ZDE: Chvála tradiční výchovy: Velkovýroba hysterických nedospělců mocenské mašinérii vyhovuje. Říci dítěti NE je projevem lásky. Svět zaplavený nedospělci směřuje do chaosu
Overtonovo okno dokořán
Člověk by řekl, že nejtěžší na práci novináře je vyrovnat se s lidskou tragédií, kterou vidí všude kolem sebe. Nevinné oběti atentátů, potraty, všeobecná morbidita, která prolíná celým zpravodajským světem v tom krásném roce 2016. Ano, to jsou všechno docela těžké kalibry. Ale vidět takovouhle “nepodstatnou” zprávičku je pro mě daleko, daleko horší. Vždyť o nic nejde, já vím. Jsem hrozný, nepřející člověk.
Jenže já si už teď dokážu představit ty důsledky. Komentáře pod mým článkem budou obsahovat pár vět typu: “Vždyť je to úplně absurdní! Něco takového nemůže nikdo brát vážně!”
Muž (52) si myslí, že je šestiletá dívka
A hned pod nimi nastoupí liga “vítačů”: “Hele, radši, než se jí smát, zkuste jí porozumět! Nechte lidi, ať si žijí po svém! Smát se odlišnosti je pěkně sprosté, člověče!”
Jediným důvodem, proč nám tahle historka připadá absurdní, je totiž to, že není normou - zatím. Víte, co ještě před pár lety znělo jako totální úlet? Že by chlap mohl vyhrát soutěž Žena roku. A už to tu máme. Progresivismus, kterým je prorostlá naše společnosti, už více méně z naší kočičí přítelkyně udělal normální ženu. Proč? Protože progresivismus dávno nahradil vědecké zkoumání reality, humanismus a realismus pocity a haluinacemi, kterým se obecně věří. Pak není divu, že když se někdo “cítí” jako kočka, není proti tomu žádný rozumný argument - alespoň pro dnešního pokrokáře.
Žádný ani být nemůže. V tomto smyslu vůbec nezáleží na tom, že je dokonce i z vědeckého hlediska nemožné změnit svůj živočišný druh. Nejen, že to není problém - ani to problém být nesmí - protože současní bolševici všech kategorií (politicky korektně v současném pravicovém undergroundu se jim říká skoro vědecky "neomarxisté" - i když je to nesmysl, pozn. PP) se už dávno rozhodli “vědecky” ignorovat fakt, že člověk ve skutečnosti nemůže změnit ani pohlaví, s nímž se narodil. Nikdy se to nepodařilo a ani nemůže - to je jasné - pokud přemýšlíte. Stačí kouknout se na video té dvaapadesátileté přitepliny, která tvrdí, že je šestiletá dívenka - a víte, na čem jste.
Takže - až za pár let budeme mít “práva kočičí menšiny” a všichni se budou zděšeně ptát, jak jsme se dostali tak daleko, vzpomeňte si na mě. Já jsem vám to říkal.
Zdroj.
Tagy článku