Hlavní město naší republiky je opět svědkem pozoruhodného “přesunu vojsk”. Tentokrát ovšem zřejmě nejde o další (marný) pokus Donalda Trumpa zalíbit se bažinám globálního establishmentu nějakým tím ozbrojeným valčíčkem, jaký provádí třeba kolem Severní Koreji. Jde spíše o další variantu z nekonečné řady hloupých show určených k přepsání historie.
Patton do Prahy nedojel - tak co tu dělá?
Je ovšem možné, že jde jen o chabé znalosti zeměpisu. Americké velení tuhle v pacifickém případě přece prohlásilo, že jeho flotila nebyla na cestě ke Koreji, jak jí rozkázal prezident, neb pluje ve skutečnosti někam úplně jinam. Navigační chyba? Jenže jak jinak si vykládat podobný úkaz v českých ulicích?
“Historický” konvoj amerických armádních džípů a dalších vozidel totiž opět komplikuje dopravu v pražských ulicích. Nabízí se ovšem otázka - co tu vlastně dělá?
V Plzni by to člověk pochopil. Že “Plzeň osvobodil Patton” je něco, na čem netrvá jen Jan Vyčítal, je to prostě fakt. Jakkoli bylo krajně nevhodné až nebezpečné a vůbec těžce “underground” o tom za dob minulých mluvit.
Hurá ke sbližování!
Stejným faktem ovšem je, že Patton (na základě dohody se Sověty) do Prahy na rozdíl od vzpomínkového konvoje nikdy nedojel. “S tanky a děly, co na džípech bílý hvězdy měli” se dopracovali jeho hoši leda tak do ještě Lokte a Českých Budějovic. Byli by určitě mohli postupovat dál, nejen pro to, jak slavný Patton tehdy vysvětlil svému nadřízenému generálu Omaru Bradleymu, „Češi jsou našimi spojenci a jejich ženy jsou současně mimo zákaz o sbližování se s místním obyvatelstvem, jak to platilo v Německu. A proto hurá do Československa a ke sbližování!“
Že by šlo strůjcům novodobého obsazení Prahy především o ně? Sbližování sem, nebo tam, v každém případě - jakkoli se zdá, že je krajně neslušné, vlastně trochu nebezpečné a underground to dnes říkat - Prahu prostě osvobodila Rudá armáda. A ztratili při “pražské operaci” skoro padesát tisíc vojáků, oproti českým sto dvanácti mužům. Kdo ale bude na podobné události skoro za týden, osmého května, vzpomínat? Kde jsou “ruské konvoje”? Bude zázrak, pokud se někdo (kromě čtenářů Protiproudu) vůbec dozví o pochodu "Nesmrtelného pluku".
A jen málokomu to přijde divné. Jednak se to politicky nehodí (s Ruskem jsme defakto ve válce), jednak je současná mladá generace je už téměř stejně nevzdělaná jako ta americká. A Američané jsou svou "znalostí" geografie nechvalně proslulí. Všiml si toho v souvislosti s nedávnou korejskou krizí i americký novinář Riley Waggaman.
Čtěte ZDE: Američtí jestřábi v Trumpově éře: Nezbývá, než napadnout Kanadu! Červený plán opět ožívá? Zlámeme vám hokejky! Past na vysoušeče washingtonských bažin
Ukrajina v Súdánu
Zaznamenal průzkum, který ukázal, že nejhorlivější zastánci “humanitárního bombardování” Ukrajiny byli současně lidé, kteří v průzkumu amerických akademiků neuměli dotyčnou zemi ani najít na mapě:
“Před několika lety se skupina amerických akademiků zeptala svých krajanů na jedinou - a z našeho hlediska vysoce urážlivou - otázku. Vlastně na dvě: chcete zachránit Ukrajinu před ruskou invazí - a umíte ji najít na mapě?
Já vím, že válka je zřejmě Boží způsob, jak naučit Američany zeměpisu, ale zdá se, že někdy ani Boží pomoc člověka nedonutí k tomu, k čemu nemá vlohy.
Jen zhruba jedna šestina (16%) Američanů dokázala umístit Ukrajinu správně, což znamenalo, že klikli na mapu někde v rámci jejích hranic. Většina respondentů, ačkoli ne všichni, si myslela, že je Ukrajina je někde v Evropě nebo Asii. Průměrná odpověď ovšem stát umisťovala zhruba 2880 kilometrů od jeho skutečné lokalizace, což je zhruba vzdálenost od Los Angeles k Chicagu - a Ukrajina se tak “roztáhla” někde mezi územími Portugalska, Súdánu, Kazachstánu a Finska. Čím dále respondenti umisťovali Ukrajinu od její skutečné polohy, tím větší bylo jejich přesvědčení, že by americká vojska měla vojensky zasáhnout…
I americká média dělají, co umějí, aby své publikum vzdělala, a to i v jiných případech.
Rozhodně vidíme, pokud jde o americké válčení, jistý vzorec. Všichni se shodnou na tom, že je nezbytné bombardovat národy na druhé straně planety, ale není jednoduché bomby správně nasměrovat. Copak na to v armádě nemají nějakou chytrou aplikaci od Googlu?
Ale koneckonců - na tom ani tak nezáleží. Hlavně, že bomby padají.”
Nezapomenout
Poněkud důkladnější a možná pravděpodobnější - byť příbuznou - analýzu amerického válečného apetitu dnešních dní a týdnů ovšem nabízí emeritní profesorka ruských studií z americké Rhodes College a spolupracovnice Texaské technické univerzity Valeria Z. Nollan.
Profesorka Nollanová mimo jiné podotýká, že Amerika válku sama v posledním století nepoznala. "Válka” pro Spojené státy znamená jednodenní událost, při níž zemře několik tisíc lidí - jako Pearl Harbor nebo jedenácté září. Lidé za oceánem ovšem netuší, o co jde ve skutečné válce, vlekoucí se hrůze, při níž se umírá, hladoví a je slyšet střelba. Že by právě to bylo příčinou pozoruhodného schvalování nestabilních dvojích standardů amerických politiků, například pokud jde o civilní ztráty na životech? Nebo jde prostě o diletantismus politiků z kultury, která zvolna ztrácí své hodnotové kořeny?
U nás ovšem ještě výbuchy, hlad a vlekoucí se válku v "genetické" paměti národa máme. Bylo by ovšem záhodno nesnažit se rozmlžit kontury historie k nepoznání. Nápodoba amerického smyslu pro zeměpis pomůže možná tak “milcům” a různým druhům zaměstnanců americké ambasády v Praze - a to pouze kariérně.
My ostatní si můžeme leda povzdechnout nad slavným citátem Edmunda Burkeho, britského politika a velkého fanouška za jeho časů právě se rodícího amerického národa:
“Kdo si nepamatuje historii, je odsouzen k tomu si ji zopakovat.”
Ale předejme slovo profesorce Nollanové.
Čtěte ZDE: USA: Donutíme vás zatoužit po válce. Umíme to na deset způsobů a vždy na tom vyděláme. Vlastníme média i přisluhovače. Stoletý vrak parníku Lusitania má aktuální poselství
Počítačová hra na válku
Bombardování území Sýrie a Afghánistánu a vysílání lodí ke Korejskému poloostrovu v nápodobě Korejské války jsou vyjádřením neuvěřitelné arogance a nerozumu. Zdá se ale, že americké vedení je pevně uzamčeno v módu “vojenské šílenství” a je nadále odhodláno ignorovat jakékoli volání po diplomacii či zdravém rozumu.
Jedno z vysvětlení současné situace může být i to, že pro vládu prezidenta Trumpa, stejně jako jakoukoli jinou americkou vládu, jsou podobné vojenské akce jen čímsi jako posunem figurky na globální elektronické šachovnici v rámci počítačové hry. Jako by jim nedocházelo, že realita takového pohybu zahrnuje zabíjení lidských bytostí, zničení kvality života jednoho národa a vyřazení celé jeho infrastruktury z provozu.
Kromě toho, pocity, které vyvolává úspěšné uplatnění moci nad jinými, mají tendenci samy sebe živit. A tak nás nepřekvapí, že další na řadě je šachové políčko s názvem Somálsko…
Prezident Trump se emotivně vyjádřil, že v syrském incidentu v provincii Idlíb (ať již šlo o útok, provokaci "umírněné opozice", nebo nehodu) umírala “překrásná miminka”. Pojďme předpokládat, že to myslel vážně a že šlo skutečně o vyjádření jeho pocitů. I pak ovšem musíme uznat, že opravdový politický vůdce by měl své pocity umět usměrnit rozumem a jistou dávkou pokory.
Jsou si miminka rovna?
Syrský incident si vyžádal nějakých osmdesát lidských životů a dalších dvě stě civilistů bylo zraněno. Nepochybně je naléhavě třeba ho vyšetřit. Tím, kdo podobné vyšetřování blokuje, jsou ovšem pouze Spojené státy - neboť preferují kovbojskou taktiku “nejdřív střílet a pak se ptát”. Vidíme stejný postup jako v případě sestřelení malajského letounu nad ukrajinským územím 17. července 2014: Amerika trvá na tom, že má neprůstřelné důkazy své vlastní verze události - jenže je odmítá zveřejnit.
Kromě toho vzniká otázka: jsou si “překrásná miminka” všechna rovna, nebo jsou si některá rovnější? Musíme stále světu připomínat životy nějakých půl miliónu dětí pod pět let, které byly zabity či zemřely v důsledku amerických sankcí proti Iráku? Reakce americké ministryně zahraničních věcí Madeleine Albrightové je nezapomenutelná a odporná: tato dáma odpověděla na otázku, zda sankce stály za životy takového počtu dětí, že “ano, stálo to za to”.
Administrativě prezidenta Trumpa stačilo jen pár měsíců na to, aby shodila bomby v Sýrii, Jemenu, Afghánistánu i Iráku. Ve všech zmíněných zemích umírala “překrásná miminka”. Jde o totální pokrytectví, neznalost, rasismus, dvojí standard - nebo oč vlastně?
Stejný postup vidíme v případě posledního syrského incidentu. Západ hlasitě vyjadřoval rozhořčení nad smrtí civilistů v provincii Idlib - ale zareagoval způsobem, který znamenal další smrt a umírání. Tváří se, jako že neví, že tato oblast nebyla pod kontrolou syrské armády, ale byla skladištěm zbraní pro různé teroristické skupiny… Jako by nevnímal například expertní analýzu profesora Theodore Postola z MIT provedenou v několika zprávách, kde dochází k závěru, že se spíše jednalo o akci spuštěnou ze země, než o letecký útok.
Západ šílel nad smrtí civilistů a chemickým útokem - ale kdo se ozval, když na Ukrajině armáda (podporovaná americkým vybavením a poradci) shodila na civilní obyvatelstvo Donbasu fosforové bomby? Šlo přitom až o šest případů, ne o jeden.
Čtěte ZDE: Velká chemická lež: Kdo nastražil falešnou stopu? Hysterická ženská má palec na raketové spoušti. Sarin voní lépe než pravda. Bílé přilby v dalším dějství hry o životě a smrti
Amerika válku nezná
Amerika od doby svého sjednocení pod vlajkou Unie nezažila válku ve vlastní zemi. Ne tu opravdovou - tu, při níž země čtyřiadvacet hodin denně sténá pod náporem bomb, v níž chybí pitná voda i jídlo, životní prostředí je zničené na desítky let dopředu a milovaní členové rodiny jsou nezvěstní. Pro většinu Američanů je válka něco skrytého, co se dá vybojovat za pomocí dronů a žoldáků ”tam někde venku” - ale ne doma, ani poblíž - tedy alespoň zatím.
Američané si to, že je jejich země ve válce, spojují s bombardováním Pearl Harboru 7. prosince 1941 a teroristickým útokem 11. září 2001. Obě tragédie, které se nesmazatelně zapsaly do paměti národa, trvaly přesně jeden den. Dokáže si průměrný Američan představit, že jedno z největších měst jeho národa je pod blokádou devět stovek dní, přičemž stovky tisíc jeho obyvatel umírají hlady, jako se to stalo Rusům při Hitlerově blokádě Leningradu?
Dokáží si Američané představit, že cizí země nebo aliance zemí bombarduje území jejich státu osmasedmdesát dní, jako když probíhala agrese NATO vůči Jugoslávii? Zdá se, že ne - soudě alespoň podle šokujícího postupu prezidenta Trumpa v Sýrii, Afghánistánu a Koreji.
Politika jako vlakové neštěstí
Americká vláda vůbec dlouhodobě jeví nízký intelektuální a politický standard. Postup jejích představitelů je nedůstojný a jazyková nevybavenost a nedostatek vzdělání v oblasti geopolitiky i moderní historie jsou bolestně viditelné.
Stačí si vzpomenout na kongresmanku Maxine Waters, která nedávno proslula svým křikem, že Putin provedl invazi do Severní Koreje a urvala si z ostudy nový kabát. Dalším dobrým příkladem je Trumpova vyslankyně u Spojených národů Nikki Haley, jejíž působení popsal bývalý poradce Rona Paula pro zahraniční otázky Daniel McAdams velmi přesně jako politický ekvivalent železničního neštěstí. Její předchůdkyně Samantha Powers nebyla ovšem o nic lepší.
V příkrém kontrastu k tomu jsou ruští diplomaté, jejichž standard je evidentně jinde. Zmiňme v této souvislosti mezinárodně uznávaného ministra zahraničí Sergeje Lavrova i Vitalije Čurkina, který před svým skonem působil jako stálý vyslanec Ruska při OSN a byl celosvětově uznávanou diplmatickou postavou. I nový vyslanec Vladimir Safronkov, ačkoli nemá takové zkušenosti jako Čurkin, působí skvělým dojmem - mluví důstojně, soustředěně, je dobře připraven a umí se vyjadřovat.
Čtěte ZDE: Je to tady: Rusové útočí! Kanada pod tlakem aktivistů z "nevládek". Moskva drancuje obilné i ropné zásoby amerického souseda. Zdaleka ne jen představa… Ještě, že je na Ukrajině ten blahodárný mír
Jde o hodnoty
Čím je možno všechny tyto rozdíly vysvětlit? Jak je možné, že vláda prezidenta Trumpa zahodila “startovací okno” ke spolupráci s Ruskou federací?
Jednou z odpovědí je, že Amerika a Rusko prostě nemají totožnou sadu základních hodnot - jejich národní identity jsou naprosto odlišné. Amerika je země “demokracie”, svobody, individuální nezávislosti a Amerického snu - tedy materiálních statků. Jenže i tyto hodnoty - ať si o nich myslíme cokoli - teď kvapem ztrácí, nebo je už dokonce ztratila.
Naproti tomu Rusko, postavené na úplně jiném žebříčku hodnot, ji neztratilo ani v nejhorších obdobích své historie, naopak se k nim neustále vrací. Těmito hodnotami jsou spiritualita, láska k přírodě a otevřeným prostorám a přirozená tendence k pomoci ostatním v rámci národního kolektivu. Tyto hodnoty nestojí na ideologii - ve skutečnosti jsou výslednicí tisícileté kultury. Konečným výsledkem této kombinace je láska k vlasti a touha ji uchovat jako cosi posvátného.
Kéž by se Amerika dokázala navrátit ke svým vlastním hodnotám, dokázala si připomenout, že smlouva, na niž je postavena, zahrnuje péči o vlastní občany a zlepšování jejich životů, nikoli jen produkci dalších zisků pro kapsy politických a vojenských elit.
Zbožné přání?
Zdroj.
Tagy článku