Masakr, kam se podíváš: Las Vegas, Edmonton, Marseille, Barcelona. Kde to bude zítra? Není život jako život – alespoň podle médií. Střelec z hotelového okna je již v pekle. Potká se tam s „humanisty“ z Bruselu?
Petr Hájek připomíná, že bychom pro jednu tragédii neměli okamžitě zapomínat na předchozí a dovozuje, že mezi individuálním a státním terorem není rozdíl
Po masakru v Barceloně, masakr v Las Vegas. Pokud si snad někdo myslí, že jde o srovnávání nesrovnatelného, mýlí se. V obou těchto šílených událostech, které v odstupem několika hodin zalomcovaly (vůči násilí téměř již lhostejným) západním světem, je bohužel mnoho společného. A obé patří do stále častější kategorie: Neuvěřitelné se opět stalo skutečností.
Současně je však třeba hned na začátku vše přece jen trochu relativizovat. Jen abychom si v každé chvíli uvědomovali, v čem to dnes skutečně žijeme – a nepřijali nebezpečnou metodu „mediálního diktátu vnímání“: Jednu hrůzu (a její význam) zakryje vzápětí jiná, ještě větší. Všechno totiž souvisí se vším.
Masakr, kam se podíváš
Média, zvláště pak televize, dnes obratem přeladí: Hlavní zprávou se stane krvavá noc v Las Vegas. Oddechnou si, že krvavý den v Barceloně se dostane na pátou až desátou „příčku“. Zdánlivě důvodně. Většině lidí připadá logické, že nejméně padesátka „popravených“ a stovky zraněných v Nevadě jsou nesrovnatelné se stovkami zmlácených a střelbou zraněných v Katalánsku.
Zvláště když „autorem“ útoku na desetitisíce návštěvníků koncertu country v Las Vegas hudby byl pravděpodobně „osamělý vlk“ – jakýsi čtyřiašedesátiletý Stephen Paddock. Zatímco v Barceloně útočila na statisíce účastníků referenda španělská vláda, zosobněná jejím premiérem, dvaašedesátiletým lidovcem Mariano Rajoyem. Zvláště když první bude nyní nejspíš vydáváno za bezdůvodné vraždění „psychicky narušeného“, zatímco druhé za „politickou půtku“. Ve skutečnosti jde v obou případech o teror jako vyšitý.
Ostatně k úplnému obrázku je také dobré si připomenout, že téměř současně v kanadském Edmontonu zaútočil nožem muslimský terorista s vlajkou Islámského státu na policistu, a pak se pokusil vjet s autem do davu lidí. A téměř současně u nádraží v jihofrancouzské Marseille jiný muslim s výkřikem „Alláhu akbar!“ nožem zavraždil dvě mladé ženy. Vojáci ho poté zastřelili. K útoku se přihlásil Islámský stát. Už je to prostě „normálka“. Vraždění a násilí, kam se podíváš.
Přesto teď bude střelec z Las Vegas „hlavní hvězdou“ mediálního obrazu naší reality. Je přece z Ameriky, největší a nejdokonalejší světové demokracie. Vzoru pro všechny – ať se jim to líbí, nebo ne. Kdyby nějaký sebevražedný muslim zabil osmdesát či sto lidí v Iráku, Sýrii, Afghánistánu a spol., nebo kdyby Muslimské bratrstvo vyvraždilo v Egyptě dalších pár desítek koptských křesťanů – proběhlo by to zprávami s prakticky nulovým zájmem.
Čtěte ZDE: Další teroristický útok v Barceloně: Po muslimech zaútočila na bezbranné bruselská vláda. Lidové hlasování – černá můra evropských „liberálních demokracií“. Katalánci zvítězili. Rakušany a nás to teprve čeká
Byl to muslim?
Také ke střelci z Las Vegas se přihlásil Islámský stát. Stephen Paddock prý k islámu konvertoval a stal se jeho další „železnou pěstí“. Budeme nyní ze všech stran slyšet, že IS se přihlásí k čemukoli, aby zvýšil svou „popularitu“ mezi muslimy a dále prohloubil strach mezi občany Evropy, Ameriky a dalších zemí, proti nimž vede „svatou válku“.
Je však velmi pravděpodobné, že to ve většině případů skutečně „dílo“ jeho stoupenců je. Zpochybňování bojovníků IS ze strany politiků a policie je velmi podobné, jako náhlá epidemie vraždících „psychicky narušených“, které jsme při nepříliš rozsáhlých (a tedy ututlatelných) teroristických útocích téměř pravidelně svědky. Státní moc prostě nechce přiznat, že na ochranu svých občanů nestačí – pokud se jí vůbec věnuje.
A to navzdory všem zákonům a vyhlášeným výjimečným stavům, které zničily poslední zbytky občanských svobod a proměnily někdejší demokracie v profízlovaná totalitní monstra. Protože moc vede boj primárně nikoli proti muslimským teroristům, ale proti těm, kteří proti otevření bran našim budoucím „popravčím“ politicky vystupují – proti takzvaným pravicovým extrémistům a národovcům. Jednou je to Le Penová, podruhé Alternativa pro Německo, potřetí Wilders, počtvrté třeba Okamura.
Zda Stephen Paddock do rachotu svých zkázu chrlících zbraní volal Alláhu Akbar!, se již nikdy nedozvíme. Jako obvykle se vzápětí po hrdinském kousku vůči bezbranným a nicnetušícím sám poslal do muslimského nebe, kde mu již – jak věří všichni, kdo ho budou následovat – slouží nejméně sedmdesát pannen k příjemnému rozptýlení.
Čtěte ZDE: Šestnáct let "boje proti terorismu": Prohráváme. Nepřítelem je islám jako takový. Brzy nebudeme v Evropě doma. Dobrovolná bezmoc politiků. Dokážou se Češi vzepřít?
Do vlastních rukou?
To španělský premiér Mariano Rajoy je na tom hůř. I někteří komplici z řad politických evropských elit jeho brutální teror vůči Kataláncům opatrně „kritizují“. Nikoli ovšem z principu. To, že Katalánci – po staletích, kdy suverenitu střídavě získávali a ztráceli – si o svém osudu nesmějí rozhodnout, je prý v pořádku. Jen to měl udělat méně okatě a ne mlátit a střílet po stařenkách a maminách s dětmi před kamerami telefonů, neboť se to okamžitě dostalo na sociální sítě – a už se tím nedalo nic dělat.
Pokud zbití, zranění a ponížení (a přesto vítězní) Katalánci na základě výsledků těžce narušeného, ale přece jen dostatečně vypovídajícího referenda nyní vyhlásí samostatnost – bude Rajoy v ještě obtížnější situaci. A vůbec nezáleží na tom (jak mi argumentují někteří čtenáři mého včerejšího článku), že jsou to „migrantští vítači, anarchističtí levičáci a oddaní přátelé Evropské unie“. To je přece jejich věc. Pokud bychom měli přiznávat právo na státní suverenitu jen některým, jsme jako Merkelová, Macron, Junckers a Rajoy.
A vlastně jako Paddock a jeho druzi z ráje, jenž má bránu jako nacistický koncentrák, na němž je povzbudivý nápis Peklo. Je to pořád táž pakáž. Jedna nás do něj chce přivést pozvolna a s řečmi o humanismu: skrze naředění národů a států migranty a muslimským elementem, který v okamžiku, kdy je dost silný, zahájí válku proti „hostitelům“ bez formálního vyhlášení. Paddock a spol. na to jdou otevřeněji: Ze zálohy, z bezpečí hotelového okna, vraždí, co stihnou. Rovnou a bez řečí.
Je vlastně otázka, co je horší.
Tagy článku
Doporučujeme
Petr Hájek konstatuje, že volby ruského prezidenta, které navzdory válce Západu proti Rusku na Ukrajině... více čtěte zde
Protiproud TV uvádí rozhovor Petra Hájka s Robertem Vláškem nejen o "tichých zločinech" připravovaných a... více čtěte zde